Prohlašuji, že celé vyprávění „O fretkařích z českých Bradavic“ je mojí snahou o fanfiction povídku k Harrymu Potterovi a případné podobnosti jsou zcela náhodné :)
V rámci celého vyprávění jsou záměrně vynechávána jména hlavních postav (výjma jmen zvířat, na která se zákon v tomto smyslu nevztahuje), aby nemohlo dojít k nařčení z pomluvy!
Veškeré materiály (foto, screeny...) použité v článcích jsou vlastnictvím autora.
Kapitola 1.
Rita Holoubková z Ostravska
Rita Holoubková byla reportérkou Denního věštce a korespondentkou Týdeníku čarodějek, což samo o sobě nebylo až tak důležité. To co činilo tuto postavu zápornou, byl ten fakt, že se specializovala na to, čemu my v Čechách říkáme bulvár a k čemuž využívala svůj „bleskobrk“, jenž automaticky překrucoval vše, co bylo řečeno Ritinou vyzpovídávanou „obětí“. I v důsledku své profese byla neregistrovaným zvěromágem a měnila se v brouka, což jí umožňovalo špehovat „za dveřmi“. Když o tom, tak přemýšlím, tak nejlepším přirovnáním v tomto případě by byla asi štěnice (!) Vždy působila upraveným a vždy dokonalým dojmem: „Vlasy měla vyčesané do umných a překvapivě tuhých lokýnek, které byly v podivném protikladu k její tváři s mohutnými čelistmi. Brýle měla posázené drahokamy a na tlustých prstech, v nichž svírala kabelku z krokodýlí kůže, měla pěticentimetrové nehty s karmínovým lakem….“ (úryvek z knihy Harry Potter a ohnivý pohár, str. 240-241)
Teď si asi říkáte, že takové popsané postavě přeci žádná chovatelka fretek neodpovídá. A to jste právě na omylu. Jedna taková opravdu existuje. Ačkoli v mém případě zpočátku spíše než zvídavou bulvární reportérku připomínala mé „dvojče“, kterému jsem vždy za jakýchkoli okolností nezištně pomáhala. Podobně jako Fred a George Weasleyovy jsme i my od našeho seznámení v roce 2013, kdy jsem jí uvedla v důsledku pátrání po jejím zaběhnutém freťáčkovi Šonečkovi do světa fretkařů, podnikali prakticky vše společně. Jako poměrně rychlou záplatu za uprchlého Šonečka si za nedlouho pořídila nového Xoníka, k němuž jsem jí krátce na to dovezla i druhého freťáčka Artíka. Vzhledem k tomu, že kluky nemohla mít u sebe, jelikož o tom u nich doma nechtěli vůbec slyšet, jsem jí ráda pomáhala a radila, jelikož jí mnohdy unikaly, na někoho, kdo již dříve fretku měl a kdo se je rozhodl chovat, i ty nejzákladnější informace (viz. obr. 1). V souvislosti s tím jsem jí i kryla, co se týká pořizování vybavení, klecí, krmení apod., protože tehdy na mě působila skutečným dojmem, že fretky jsou jejím splněným snem a opravdu je má ráda (viz. obr. 2).
Později, když už mohla freťáčky nastěhovat k sobě domů a rozhodla se po načerpání nesčetných zkušeností a inspirací u nás doma, že bude chovat, moje pomoc na postu hlavního poradce pochopitelně pokračovala.
Počínaje asistencí při shánění samičky, kdy spíše než rodokmen upřednostňovala zajímavé barvičky svojí vysněné fretečky, a tudíž mi dalo nesmírnou práci jí přesvědčit, aby si vzala nejcennější klenot své chovatelské stanice – pro ní do té doby barevně naprosto nezajímavou tchořenku – Secretka, přes focení jejích freteček (viz. obr. 3), spravování jejich webových stránek, kam jsem jí umožňovala kopírovat texty článků ze svých stránek, až po utvrzení v nutnosti registrace její CHS a vytvoření jejího loga (viz. obr. 4).
Na všechny výstavy jsme jezdili společně – někdo by řekl, že jsme si alespoň užili více srandy… a také že ano, ale až po té co jsem jí připravila na posouzení všechny fretečky (vyčistila uši, zastřihla drápy, vyčistila klece apod.), zatímco ona si mohla přispat nebo lakovat své „pěticentimetrové nehty s karmínovým lakem“. Ovšem tehdy mi to přišlo normální, protože naši mě vychovávali vždy tak, abych lidem okolo pomáhala – obzvláště těm, které jsem považovala za přátele a kamarády. I díky tomu, u nás měla vždy dveře otevřené a nepomáhala jsem jí pouze já, ale i právě moji rodiče. Když jsme si na výstavě v Polsku v roce 2013 převzali naše holčičky od maďarské chovatelky, tak jsme dlouho doma poslouchali, že jí její Ellinka doma neustále pláče a neví, co s ní má dělat. I proto jsme se uvolili a zapůjčili jí k Ellince naší maličkou Báru.
Ellinka se k nám později dočasně nastěhovala po prodělaném zánětu dělohy, aby jí náš tatínek mohl aplikovat injekčně antibiotika, jelikož toho panička nebyl sama schopna a na veterinu „bylo daleko“. Nutno podotknout, že po vyléčení jí nebylo opakovaně doporučováno, aby malou ještě ten rok kryla- nedbaje toho byl výsledkem těžký porod Ellinky a jedno mrtvě narozené miminko. Ani z této smutné události se neponaučila a letos Ellinku kryla samcem, kterému byla krátce před plánovaným krytím aplikována antibiotika s varováním, aby s jeho využitím v chovu posečkala a vyvarovala se tak možných následků. Ačkoli se na tuto skutečnost informovala na několika různých místech, z nichž sejí většinou dostalo stejné rady, tak si vybrala pochopitelně - jak je jí vlastní – tu variantu, jež se celku vymykala a která pro ni byla nejvýhodnější za účelem zisku mláďat. Výsledkem nebylo opět nic jiného než mrtvá mláďata.
I další její svěřenci našli u nás dočasné útočiště více než častěji. Jakmile se vyskytl nějaký zádrhel či problém, nebo se slavil Silvestr, příp. jiná akce, kterou si panička nemohla nechat ujít, automaticky se přiváželi chlupáčci na dočasnou rekreaci k nám. Baníček bydlel v Krnově prakticky po celou dobu jeho říje, jelikož na paničku měl až příliš silný odér, který jí nedělal dobře, a navíc by rošťák mohl rušit nebohou březí Secretku. Paradoxem zůstává, že v den kdy k nám přivezla na hlídání Bannyho jsme jí zapůjčili coby možnou „náhradní maminku“ Nessinku, jelikož se blížil první porod Secretky, čímž se dostáváme dozajista k nejzajímavější kapitole celého vyprávění.
Pro Secretku si vyhlédla původně ženicha v našem Bomíkovi, u kterého ovšem krytí nevyšlo. I následné druhé krytí Baníčkem vyšlo na prázdno. V důsledku stoupajících obav, že její nejdražší fretečka bude „pouze“ na mazlíka a nebude mít daný rok žádná mláďátka, jí nakonec nechala připustit naším vždy spolehlivým Damíkem. A ano, třetí krytí, třetím samcem v jednom roce konečně vyšlo.
Když jí začala Secretka rodit, tak mi volala celá zoufalá a prosila mě o pomoc. I přes to, že jsem doma neměla auto, neváhala jsem a zavolala si taxíka. Po příjezdu k ní mě nechala u rodící Secretky, zatímco se sama celá znavená odebrala do postele, kde ovšem místo odpočinku či dokonce spánku stihla zalarmovat hned několik dalších chovatelek z různých koutů ČR (Plzeňsko, Královéhradecko či Praha) a radila se s nimi jak má ONA maličkou správně odrodit. Ráno si přišla celá odpočatá a rozzářená při pohledu na pískající pelíšek, přičemž já se po celonoční šichtě odebrala do práce, aniž bych věděla, že freťátka, kterým jsem v noci pomohla na svět co nevidět budu mít u sebe doma na hlídání. A jakže jsem to k ním přišla? Nu inu to máte tak, když chovatelka chce za každou cenu mláďata a není schopna si spočítat od kdy do kdy bude muset být u nich, díky čemuž si tam nevědomky naplánuje dovolenou. A tak tomu bylo právě v tomto případě. Miminkům Secretky tehdy byly sotva tři týdny, když mi je s jejich maminkou, částečně zkaženým masem a pouze jedním jediným pelechem přivezla na hlídání. Mě ani mým rodičům to samozřejmě nedělalo problémy a ujali jsme se jich po dobu, kdy se dovolovala, ačkoli se musím přiznat, že v důsledku jisté averze, kterou ke mně Secretka vždy chovala a jež byla umocněna stresem prvorozené rodičky, to nebyl nejsnazší úkol, kterému jsem byla vystavena. Ale zvládla jsem jej, byť za cenu toho, že ve snaze maminku co nejméně stresovat jsem jí ponechala její jediný vlastní pelíšek nejdéle, jak to jen šlo, což mi následně bylo opakovaně vyčítáno a pravidelně připomínáno stylem, že „Díky tomu hlídání ten pelech nešel ani vyprat !“ Možná by tato věta nikomu přišla hodně smutná, avšak pro mě bylo nejsmutnější uvědomění si, že jsem se od ní ani já ani moji rodiče nikdy nedočkali slov díků či nedej bože veřejného přiznání naší pomoci její osobě. Vždy to byla jen ona co vše naprosto bez problémů a s lehkostí jí vlastní zvládla sama. Pokaždé vyžadovala, abych se já zastávala jí, ale když nastala situace opačná a já potřebovala slova zastání od ní, tak jsem se jich nikdy nedočkala… vždy měla něco důležitějšího na práci…
Nyní mi dovolte, abych Vám položila otázku. Myslíte si, že skutečnost, že zapírala a nikdy nepřiznala naší pomoc veřejně, nebo že jsem v ní nikdy nenašla zastání lze považovat za zradu? Pokud jste si odpověděli sami pro sebe, že ano, tak pochopíte, proč v rámci její osoby naleznete i charakteristické prvky společné s další - možná nejzápornější postavou celé ságy o Harrym Potterovy. A to sice s Peterem Pettigrewem zvaným též Červíček, který Voldemortovi odhalil tajemství úkrytu Potterových. I on byl zvěromág v podobě krysy zvané Prašivka, což je možná ze všeho nejúsměvnější na tomto přirovnání, jelikož chovatelka, o které se tu bavíme, se nejednou zachovala stejně. Například ve vztahu k chovatelce od něhož si vzala Šonečka, Xoníka a Artíka. Po té co se ukázalo, že Xoník je hluchý, což není nic překvapujícího ve vztahu k jeho zbarvení, či zejména po té co Artík zemřel ve věku 7 měsíců (11.12.2013), nedokázala se o této chovatelce vyjádřit byť jediným slovem lichotivě (viz. obr. 12). Stála tak na straně většinového převládajícího názoru, ačkoli se ukázalo, že dané pobouření a znechucení jí vydrželo přibližně pouhý měsíc. I přes to, že sedané chovatelce omluvila, zastávala veřejně názor, že od ní by si už nikdy žádnou fretečku nekoupila, avšak světe div se – jak se časem ukázalo, spoluvlastnictví freťáčka podle ní, asi koupě není. Obdobně podlým způsobem se zachovala ve chvíli, když expres - aniž by třeba počkala alespoň do druhého dne - roznesla novinku, že mi Voodynka zabila dvě mláďátka (viz. obr. 5), což mi pak rovněž opětovně popírala do očí a vinu shazovala na jiné.
Musí se jí ovšem nechat, že této skutečnosti později obratně využila v souboji o maličkou Lálinku. Tu měla původně zamluvenou jiná chovatelka z Plzeňska, které ovšem dlouze promlouvala do duše, že mládě po takové samici je podle ní naprosto nevhodné do chovu atd., což později vedlo k zrušení její rezervace a následnému bleskovému zamluvení Lálinky na Ostravsko, odkud již v současné době není ani oficiálně prezentována jako Telihold Ferret. Krom těchto blíže popsaných zážitků existuje celá řada příhod a zejména kritik jiných fretkařů, kdy např. řešila, jak si chovatelka může po útěku své samičky Daisy ani ne 24 hodin u mě rezervovat „náhradu“ Dewinku (viz. obr. 6), byť pakliže se začtete nazpátek výše, zjistíte, že ona udělala totéž (viz Šoneček vs. Xoník). Jak se někteří elegantně zbavují fretek nehodících se do chovů, např. kousavých (viz. obr. 7), přičemž ona sama vracela Xoníka jakmile zjistila, že je hluchý. Nebo jak kritizovala známou maďarskou chovatelku, že své fretečky chová v místnosti bez oken při umělém osvětlení, a co že to dělá ona sama? To samé… bez ohledu na možné zdravotní důsledky… Hlavně, že si k fretečkám nechala zavést televizi…. To asi aby věděly co se děje venku… :)
Pokud byste se ovšem této chovatelky zeptali na její vlastní verzi daných událostí, setkali byste se právě s její charakteristikou shodující se s Ritou Holoubkovou a jejím bleskobrkem z Harryho Pottera, který vše obrátí a mnohdy do více verzí… Dozvěděli byste se, že Secretku si odrodila ona sama a já tam nikdy nebyla, přičemž jsem tam začala panikařit a následně jsem jí špatně naměřila Oxytocin :) No nejsem já hotový David Copperfield? Asi jí ještě nikdo případně nevysvětlil, že Oxytocin odměřuje veterinář. Dále by se s Vámi určitě ráda podělila o to, že nikomu prý nenakrývám, a když už, tak za neuvěřitelně peníze. No nevím, zda bylo drahé si říci, pouze za úspěšné krytí cenu jednoho poloangorského mláděte, jež mi nebyla schopna splatit dříve jak po půl roce. A v neposlední řadě by Vás pobavila vyprávěním, jak se bojím vlastních fretek, skáču před nimi na stůl, a jelikož je nezvládám, tak je posílám na převýchovu k ní – jako tomu bylo v případě Báry. Jen na vysvětlenou, jedná se o výše popsaný příběh o plačící Elence a zapůjčené Báře. Asi se jí v hlavě popletly trošku role nás dvou a našich freteček (viz. obr. 8). A navíc – copak jsem blázen, abych fretku, které se bojím svěřila do rukou malé holčičky (viz. obr. 9).
V široce známém vyprávění jak jsme jeli do Maďarska na výstavu a celou cestu jsme já a můj tatínek, který tam jako vždy tlumočil, prospali a chudák si celou cestu odřídila sama, se dozajista nikdy nedozvíte, že jsme přespávali u našich příbuzných a o řízení jsme se na zpáteční cestě spravedlivě dělili. Na druhou stranu si ovšem vyposlechnete její hrdinství, kdy nebýt jí a jejího domlouvání, tak bych nikdy nešla s naší Euni na veterinu. Mezi námi, na rozdíl od ní, když vidím, že moje zvíře není v pořádku, nemusím čekat na svolení někoho jiného, kdo mi napíše „Jdi na veterinu“… To co se od ní ovšem nikdy nedozvíte v původním znění je to, že si neumí spočítat datum porodu fretečky, a když náhodou ano, tak si raději naplánuje nákupy, schůzky a rodinné výlety, aby nemusela být doma, protože co kdyby náhodou nastaly komplikace a fretečka potřebovala její pomoc. A rozhodně od ní nikdy neuslyšíte, že nebyla schopna rozpoznat včas nastupující porod, což mělo za následek císařský řez samice a přidušené mládě. Druhého narozeného miminka bojujícího o život (Bibinka) se naštěstí ujali na Frýdecku, kde si uměli poradit a kam se ovšem mimochodem paradoxně dostala vlastně díky mě a mým kontaktům.
Mě osobně trvalo poměrně dlouho, než jsem pochopila a prozřela, a už jsem nebyla připravena jí okamžitě pomoci, poradit, a nebo dokonce udělat za ní. I možná proto prodělala letos takový rok na odchovy, jaký prodělala, jelikož na ně byla sama. Ale jedna věc, která se jí ovšem nedá upřít je neskutečný talent, kterým se umí vlichotit do přízně každého člověka. Bohužel ne každý umí prozřít hned její skutečnou tvář, která skrývá přetvářku a faleš (viz. obr. 10) , ale jak říká staré přísloví „Každý si na to musí přijít sám“. Jen doufám, že nikdo další nebude mít až tak tvrdé prozření jako jsem v jejím případě měla já.
Možná se Vám budu zdát naivní, ale stále si čím dál více kladu otázky jako:
A co je ze všeho nejděsivější? Že ač z počátku domů nesměla přinést ani jednu fretku, tak po úspěšných odprodejích se v současné době odhodlala konkurovat největší CHS v ČR, což dokládá i její „fretčí stáj“, která se jen letos rozrostla o čtyři „kousky“. No uvidíme v budoucnu, kam až to dotáhne…
„Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.“