Prohlašuji, že celé vyprávění „O fretkařích z českých Bradavic“ je mojí snahou o fanfiction povídku k Harrymu Potterovi a případné podobnosti jsou zcela náhodné :)
V rámci celého vyprávění jsou záměrně vynechávána jména hlavních postav (výjma jmen zvířat, na která se zákon v tomto smyslu nevztahuje), aby nemohlo dojít k nařčení z pomluvy!
Veškeré materiály (foto, screeny...) použité v článcích jsou vlastnictvím autora.

Kapitola 2.

Gregory Goyle z Náchodska

Gregory Goyle byl studentem zmijozelské koleje, jež chodil do stejného ročníku jako sám Harry, Ron a Hermiona. Na rozdíl od nich měl ovšem předurčeno být na straně zla, už pouze díky tomu, že jeho nejlepšími přáteli byli Vincent Crabbe a samotný Draco Malfoy, jehož doprovázel na každém kroku a dělal mu díky své statné postavě hromotluka „ochranku“. Jeho role byla bezesporu podmíněna i jeho – řekněme jednodušší - povahou, jelikož se jednalo o ne příliš inteligentního chlapce, který nedokázal nikdy nic udělat dle svého vlastního rozhodnutí a vždy se řídil podle rozkazů a rozhodnutí druhých.
Jeho povaha byla napříč kouzelnickou ságou zmiňována hned několikrát, avšak nejvýstižněji byla zachycena při dobrodružné výpravě, kdy se Harry díky Mnoholičnému lektvaru jím na pár chvil sám stal a střetl se s několika kouzelnými bezprostředními reakcemi vycházejícími z daného okamžiku:
„Ani nevíš, jak je zvláštní vidět, jak Goyle myslí.“ .“ …… Harry s Ronem se až příliš pozdě přinutili zasmát, Malfoye to však zřejmě uspokojilo; vždyť Crabbemu a Goylovi to vždycky myslelo pomalu … „Jo, v Azkabanu – v kouzelnickém vězení, Goyle,“ vysvětlil Malfoy a nevěřícně se na něj podíval. „Namouduši, tobě kdyby to myslelo ještě pomaleji, chodil bys pozpátku.“ ……… Harry se pokusil vykouzlit v Goylově tupém obličeji ustaraný výraz (úryvky z knihy Harry Potter a tajemná komnata, str. 262-263, 268-269, 270).

Teď si dozajista každý z Vás klade otázku, kdo že se za tímto „milým tupounem“ skrývá, vždyť nikdo přeci ve světě freteček není až tak moc slaboduchý, či ano? Věřte, že bohužel ano, a že i této chovatelce jsem z počátku pomáhala v otázkách chovu, barev, plánů krytí apod., aniž bych tušila, co již bylo nebo bude napácháno. A co že tím myslím? Krytí příbuznými fretečkami, kousavá mláďata, odchov a prodej hluchých pand, což následně u jiných kritizovala (viz. obr. 1), nebo obavy, že zůstanou doma a nebude schopna je udat, což vedlo následně k prodeji kde komu (otrava Savem, fyzické násilí na fretce atd.). Kdybych ovšem jen tušila, co ještě bude následovat, tak bych jí určitě nikdy neprodala svoji malou Di, která už od mala připomínala nefalšovaný diamant. Z celého vrhu byla sice nejmenší, ale také tou nejtmavší holčičkou, což se později ukázalo jako hlavní kritérium při výběru a rozhodování dané chovatelky. Nic jiného. Proto mě neskutečně mrzely její pozdější stesky, že na rozdíl od jiných američanek ta její nevyhrává, že se výstavně nelíbí, že má nedokonalý znak na krku a na hlavě se rýsuje skvrnka ve tvaru jistého „geometrického tělesa“ (viz. obr. 2).

Ale její nespokojenost jen tak najevo nedá. Navenek přeci každý správný český chovatel zbožňuje všechny své fretečky a všechny jsou pro něho ty nej… S moji malou Di se bohužel pojí i největší zklamání, kterého jsem se u této chovatelky dočkala. A musím se přiznat, že pokud bych jen tušila, čím si malá projde, tak bych jí fretečku nikdy neprodala. Naprosté chovatelské selhání. Jak jinak si lze vysvětlit, že někdo kdo má chovatelské ambice a touží po tom vyhrávat poháry, coby vzpomínku na úspěšné časy (viz. obr. 3), nemůže na svém zvířeti rozpoznat blechy. Ano, nikdo není dokonalý, a kdyby se jednalo o jednu dvě blechy, tak řeknu snad i – stát se to může každému. Ale nedokážu to pochopit v okamžiku, kdy zvíře je blechami obsypáno, a Vy s trochou nadsázky čekáte, kdy si tato malá život znepříjemňující zvířátka fretku odnesou stranou na horší časy. A co více – když takovéto zvíře, jemuž od blech už na částech těla chybí dokonce i srst, si chovatelka hrdě doveze na výstavu, v důsledku čehož si nejeden ze zúčastněných následně doveze domů nechtěný suvenýr. Nevím proč, ale i nyní zpětně se mi vybavuje tak trochu upravené pořekadlo, ve které asi chovatelka věřila „To jsou blechy fretčí, ty na člověka nejdou“ (viz. obr. 4). Omyl ! stejně jako to, když se od sebe snažila odvrátit pozornost prohlášením, že někteří se prý na výstavě vyhnuli veterinární kontrole a ona je naprosto jistě chytla od nich, přičemž s blechami jak bylo známo se potýkala už dávno předtím. A navíc – silně pochybuji, že při letmém kontaktu by došlo mezi zvířaty ke stěhování celých bleších národů.

A o Di se jednalo i v případě krytí, který dokládá její snadnou ovlivnitelnost, kdy nebyla schopna se rozhodnout sama za sebe, ale přebírala a později sdílela názory jiných. Tehdy si nechala vymluvit našeho potenciálního ženicha Bobíka, u kterého jí nakonec prý údajně až tak moc neoslovil rodokmen. Jejím pozdějším vyvoleným se stal Baník od kamarádky Rity Holoubkové (viz. kapitola první), který ovšem disponoval rodokmen téměř totožným jako má náš Bobík. Ale to by alespoň jedna z nich musela umět číst v rodokmenech, že? Říkáte si, že jsem je na to měla upozornit? Ale však já to udělala. A víte, jaké odpovědi se mi dostalo? „No, ale hlavně že to není Ma****ik“ (viz. obr. 6). A navíc si troufám říci, že zde hrálo i velkou roli to, že Baník byl import. Přeci se říká, že ne každé cizí slovo je sprosté a některé lahodí uším, aniž by jejich majitel věděl, co to znamená, že?
Na popud a podle rozhodnutí druhých jednala i v posledním případě, kdy si troufám tvrdit, že ne zcela ze své hlavy osočila mého tatínka, že se sprostě opičíme s letáčkem po Ritě Holoubkové, a to aniž by jí došlo, že to muselo přesně naopak. A proč, že muselo? No protože náš fretčí pokoj, kde byla na obhlídce, stál přeci o mnoho dříve než ten Ritin… to je jednoduché.

Ale teď už dost o Goylovi. I tady v této chovatelce si každý z Vás dokáže při troše snahy představit i jinou postavu z Harryho Pottera než právě jeho. Já v ní nalezla jisté rysy společné s Mundungusem Fletcherem, zvaným také příhodně „Dung“, který byl jednak nespolehlivý, ale hlavně zbabělý. A právě kvůli němu, když se v jednom z rozhodujících střetnutí s pánem zla ve strachu přemístil, zahynul jeden z hlavních hrdinů Alastor Moody, kterého nechal v boji osamoceného. A čím, že si jsou Dung a naše chovatelka tak podobni? Slibuje, slibuje, ale skutek utek. Vím, že mnohdy každý z nás leccos slibuje, aby to v závěru úspěšně vzdal. Chápu, že mnohdy k tomuto našemu jednání nás vedou obavy z něčeho nebo o něco, ale říká se, že čeho je moc, toho je příliš. A určitě ne každý z nás je pak schopen chodit s hlavou vztyčenou – jako kdyby se nic nestalo - pokud takovéto naše chování odnáší druzí.
Většina vět této chovatelky začíná podobným způsobem „ale počkej, já jí to řeknu, já jí ukážu, já už ticho nebudu“, což je krásná ironie, protože pokud byste patřili mezi lidi, kteří musí usínat v naprostém tichu, tak s ní byste spali jako nemluvňata, protože jestli něco umí, tak být ticho. Jako obranu pak nečastěji uvádí obavy o to, že jí vyloučí z klubu nebo o to, že nedostane PP (viz. obr. 7). Tohle je ta část, kdy si můžete říct něco na způsob toho – no jo, ale to je její věc. A ano, máte pravdu. Kdyby ovšem svými neustálými pošťuchováními a závěry, jak jí například jiné chovatelky přebírají zájemce o mláďata (viz. obr. 8), a věčným poukazováním na chyby druhých (viz. obr. 9), nebyla schopna ostatní okolo sebe vyprovokovat k odezvě, ve které je ponechá samotné. A sama v ústraní čeká, kdo vyhraje a na čí stranu, že se to má nakonec přidat a komu přitakávat, aby hlavně ona měla klid.

Nejsmutnější je, že takovíto lidé se poté nezastaví vůbec před ničím, a pokud narazí na chovatele, který na základě svého vlastního zdravého rozumu jím odmítne prodat mládě, tak se střelhbitě přesunou o pár desítek kilometrů dál k těm chovatelům, od nichž krev do svého chovu zásadně odmítali.
Umím si představit, jak se teď při čtení těch řádků ozývá „Jojo holka, ale to je přeci ta povaha česká“. A opět – máte pravdu, ale já věřila a stále chci věřit, že ty fretky budou těm některým chovatelům stát opravdu za to, aby chtěli dělat vše pro jejich dobro – a to včetně toho – ozvat se, když je něco špatně.

„Strach před problémy, nebyl ještě nikdy klíčem k jejich řešení“