Prohlašuji, že celé vyprávění „O fretkařích z českých Bradavic“ je mojí snahou o fanfiction povídku k Harrymu Potterovi a případné podobnosti jsou zcela náhodné :)
V rámci celého vyprávění jsou záměrně vynechávána jména hlavních postav (výjma jmen zvířat, na která se zákon v tomto smyslu nevztahuje), aby nemohlo dojít k nařčení z pomluvy!
Veškeré materiály (foto, screeny...) použité v článcích jsou vlastnictvím autora.

Kapitola 3.

Sirius Black z Prahy

J. K. Rowling vytvořila ze Siriuse Blacka, coby kmotra Harryho Pottera a později i člena Fénixova řádu, jednu z kladných a zároveň i nejvíce obdivuhodných postav v rámci celé této ságy vyprávějící o mladém kouzelníkovi bojujícím s pánem zla. Po té co jej neprávem obvinili ze smrti Harryho rodičů a 12 mudlů, byl uvězněn v kouzelnickém vězení v Azkabanu, odkud se mu podařilo uprchnout díky jeho psí podobě zvěromága.
Ačkoli byl vyhnancem neustále bojujícím se stínem své minulosti, který se snažil dokázat svojí nevinu, tak přes to nikdy nevzdával svůj boj s pánem zla a jeho Smrtijedy. Stal se důvěrníkem, moudrým rádcem, učitelem a jedním z hlavních členů Fénixova řádu, kterému coby útočiště poskytl zděděný dům na Grimmauldově náměstí 12.

I obdoba této postavy, která byť na první pohled může vzbuzovat dojem „záporáka“, ačkoli jak to tak bývá - opak je pravdou, je k nalezení v českých fretkařských Bradavicích. Já si jí prvně všimla a kontaktovala jí, když jsem se v počátcích mé chovatelské činnosti rozhodovala, pod jakým klubem chci odchovávat freťátka. Jako odraz postavy Siriuse Blacka, i ona založila obdobu jakéhosi Fénixova řádu – klub chovatelů, který měl a doposud má nastavená sice přísná, ale pro chov fretek nezbytná a spravedlivá pravidla (např. nulová tolerance pro chov na hluchých fretkách nebo fretkách angorských bez kojných), kterými se ne každému zavděčila. Bohužel - nejen pro ni - to vedlo k tomu, že se některým tzv. „chovatelkám“ znelíbila a neustále se přetřásala a připomínala její minulost, která ovšem absolutně nijak nesouvisela s chovem fretek. Zatímco na Siriuse Blacka čtenáře upozorňoval deník Denní věštec, který ho líčil jako nebezpečného a vyšinutého masového vraha, tak na tuto chovatelku z Prahy sepisovali Smrtijedi anonymy, které byly následně rozesílány nic netušícím lidem, kteří formou jakou to bylo podáváno, byli při nejmenším zděšeni a v důsledku toho byla otřesena i jejich důvěra v ní.

Mě osobně se ovšem její chovatelské smýšlení líbilo a musím se přiznat, že jsem za člověka s takovými názory, který se nebál ozvat, byla vděčná. Proto jsem tehdy ani na okamžik neváhala a svého rozhodnutí jsem absolutně nelitovala – zejména v okamžicích, kdy jsem potřebovala pomoci nebo poradit. Nikdy nic nenařizovala a o všem byla ochotna diskutovat. Vždy byla ochotna se podělit o její neuvěřitelné znalosti a troufám si tvrdit, že si zasloužila skutečný respekt. Už „pouze“ díky jejímu neuvěřitelnému úspěchu, kdy do ČR dovezla nejcennější krev, jaká zde vůbec kdy byla, a s tím spojenými pozdějšími opatřeními, kterými se definitivně zprotivila Smrtijedům. A jaká že to byla opatření? No, že si velice rozmýšlela, komu tuto krev svěří, aby se nedostala do rukou každému. A to byl jeden z důvodů, kdy ti, kteří na tuto vzácnou krev nedosáhli „normální cestou“, jí jako správní Češi začali alespoň hanit, případně si jí následně obstarali z odchovů pocházejících od těchto zvířat. I díky tomu se zde naskytl velice zvláštní paradox – člověk mohl a dodnes stále může sledovat, jak tzv. „nejlepší české chovy“ stojí na zvířatech chovatelsky i výstavně velice úspěšných, která nemají takřka konkurenci, ale nikde se už nedozvíte, že se jedná buď přímo o mláďata od této chovatelky, nebo o jejich potomky. Nikde si nepřečtete žádná slova díků, za to co se jí podařilo, jelikož přiznejme si, že to některý ze zdejších „chovatelů“ sotva kdy zopakuje. Jediné co si dodnes přečtete a vyslechnete, jsou pozůstatky z nejspíše stále kolujících anonymů…

Ale dost dobře možná, že ani toto chování jí až tak moc nikdy nepřekvapilo. Zamrzelo jí to dozajista, ale nepřekvapilo. Jako jedna z mála lidí, se kterými jsem se v životě setkala, měla totiž ten „dar“, s nímž se člověk podle mě buď musí narodit, nebo jej získá tak, že jej tzv. „život naučí“. Dar, nebo pokud chcete schopnost předvídat a odhadovat důsledky počinů a jednání, ať již svých vlastních nebo druhých. Tímto mi hodně připomínala a připomíná profesorku Sybilu Trelawneyovou, která v Bradavicích vyučovala jasnovidectví, a v jedné ze svých věšteb předpověděla i návrat pána zla: „Pán temnot se skrývá o samotě a bez přátel, opuštěn svými následovníky. Jeho služebník posledních dvanáct let strávil v řetězech. Dnes večer, ještě před půlnocí, se tento služebník osvobodí a vydá se spojit své síly se svým mistrem. Pán temnot za přispění vého služebníka znovu povstane, silnější, děsivější než kdy dřív. Dnes večer… Před půlnocí… se služebník… vydá na cestu… aby se znovu připojil… ke svému mistrovi“ (úryvek z knihy Harry Potter a vězeň z Azkabanu, str. 429 – 430). Je až neskutečně zvláštní jak si jsou ty dva světy - fretkařský a kouzelnický – nesmírně podobné, že?

V každém případě se moje cesta s touto chovatelkou začala bohužel rozcházet v okamžiku, kdy do mého a zároveň tak i jejího života vstoupila obdoba „Rity Holoubkové“ (viz. kapitola první), která o mě, ale bez mého vědomí začala psát a vyprávět nový a pro mě donedávna zcela neznámý příběh.

I v důsledku toho jsem udělala rozhodnutí, kdy jsem uvěřila právě „přátelům“, nechala se lapit na líbivá slova a odešla od této chovatelky jinam, aniž bych si uvědomila, že jsem byla pouze jedním z koleček v daleko větším soukolí, a bez možnosti jí poděkovat za jednu z nejúžasnějších freteček, které jsem kdy měla a mít budu – mojí milovanou Voodynku.
Říká se, že čas vše vyléčí a zahojí a spraví veškeré křivdy, kterých bylo napácháno. Avšak já se domnívám, že na něco je i čas krátký.

Možná si řeknete, že dnešní vyprávění je krátké a ochuzené o screeny, obrázky atd. Ale mám pocit, že vyprávění o kladných postavách to nepotřebuje – za ně totiž mluví činy.

„Lidé si pamatují chyby mnohem víc než správné činy“