Prohlašuji, že celé vyprávění „O fretkařích z českých Bradavic“ je mojí snahou o fanfiction povídku k Harrymu Potterovi a případné podobnosti jsou zcela náhodné :)
V rámci celého vyprávění jsou záměrně vynechávána jména hlavních postav (výjma jmen zvířat, na která se zákon v tomto smyslu nevztahuje), aby nemohlo dojít k nařčení z pomluvy!
Veškeré materiály (foto, screeny...) použité v článcích jsou vlastnictvím autora.

Kapitola 1.

Příběh (ne)obyčejného fretčího krtečka

Každý z nás se dozajista někdy v životě setkal s tím, že se stal v něčím vyprávění – pracovně označovaném jako „O mě beze mě“, tou „selébritou“, které byly připsány zásluhy, vlastnosti a úkony jí zcela cizí. Někdy nad tím mávnete rukou – to většinou, když Vás dané příběhy velebí a vykreslují jako jednoho z polobohů, kteří sestoupili mezi lidské plémě, aby ho povznesli na vyšší úroveň. V opačných případech zvažujete jak se bránit – ono totiž my lidé máme tu nesmírnou výhodu, že máme nesčetně podob jak upozornit na dějící se nespravedlnost a bezpráví, kterého se na nás jiní dopouští. Ať už v podobě sepsání prohlášení, oběhnutí auta dotyčné osoby pětikačkou (ač nejeden člověk si v takových situacích řekne, že i té pětikačky na dotyčného je škoda a použije měnu menší hodnoty), vypuštění ventilků u kola, nebo ponechání ručně psaného vzkazu na čerstvě nanesené omítce rodinného domku či rovnou nesmyvatelnými barvami na garážových vratech. V těžších situacích zvažujeme spolupráci s muži zákona či až samotnými ctihodnými soudy. No ale co si budeme nalhávat – ne každý je ochoten obětovat čas, peníze a úsilí při nekonečných soudních tahanicích nebo vykládat své soukromí mužům zákona, o kterých koluje neuvěřitelné množství vtipů. A co může být pro zoufalého člověka v tísni horší než zjištění, že mu má pomoci někdo, kdo nejspíše ve volných chvílích skutečně olizuje hodinky, protože přeci Tic Tac osvěžuje dech nebo si dává noviny do ledničky, aby měl ty zprávy vždy čerstvé. No, ale abychom byli spravedlivý a nikoho neopomněli, tak je tu ještě jedna skupinka lidí, kteří mají stejné možnosti jak se bránit, ale kteří zůstanou pouze vždy u toho „vyhrožování“. Víte, o kom je řeč? No přeci o těch, o kterých je v příbězích „O mě, beze mě“ řečena pravda, avšak taková, která je v přímém rozporu s jejich počínáním, a tudíž je jimi samotnými chápána jako lež, kterou je třeba zarazit. Ovšem až do okamžiku, kdy by se oni sami ve snaze dokázat, že je to lež, museli zákonitě nachytat. A že stále nechápete, na co narážím ? Představte si, že si takhle někdo píše příběhy „fun fiction“ a někdo jiný se v nich domněle pozná. V rozhořčení nad některými tvrzeními pak vyhrožuje policií a soudy. Ovšem pouze do okamžiku, kdy mu dojde, že by musel dotyčný zodpovídat otázky typu „A jak si můžete být jist/á, že právě Vy jste tou Ritou či Voldemortem, když tam nikde nepadlo Vaše jméno? Na základě čeho jste se poznal/a ? Takže Vy přiznáváte, že jste se toho či onoho tedy dopustil/a?“

Ano, my lidé máme velké množství způsobů, jak se můžeme bránit pokud jsme v právu, ale co mají dělat ty němé tváře ? jak se mají bránit ony, když se stanou „selébritami“ a hlavními hrdiny v příbězích, které jsou vyprávěny o nich, ale bez nich. Pojďme zkusit převyprávět jeden z nich – příběh o (ne)obyčejném fretčím krtečku - Drahušce. Že nechápete? Tak pozorně čtěte a snad pochopíte

Tento příběh se započal ještě dávno před tím, než se naše hlavní hrdinka vůbec narodila. Začal totiž již v okamžiku, kdy se v daleké Rusi narodila její maminka Mandy– krásná a už na první pohled kouzelná holčička, se kterou se osud – jak se tak říká – nemazlil. Dnes se už nejspíš asi nikdo nedozví, co se tehdy přesně stalo, že maličká přišla z ničeho nic o 3 sourozence a přežila jako jediná z celého vrhu (viz. obr. 1).

Přežila, aby si jí i přes to všechno do svého chovu vybrala samotná Rita Holoubková z Fretčích Bradavic (připomeňte si vyprávění o Ritě ZDE), o které se již tehdy tradovalo, že s porody jejich svěřenkyň a následnými odchovy mláďátek je tak říkajíc „na štíru“. Ona se totiž už od samého počátku chovu fretek rozhodla uplatňovat ničím nerušené a přirozené porody samiček.
Kdo by zatím ovšem hledal přístup stylu ‚přihlížet a jistit z povzdálí, kdyby nedej bože samice potřebovala pomoc‘‘, tak by se mýlil. Tedy pokud to ‚povzdálí‘ v té charakteristice přirozeného porodu Rita nepochopila tak, že se vztahuje i na křeslo u pedikérky, kadeřnice, na obchůdky a kavárny v centru či jiné destinace, kterými si vždy v den plánovaných porodů fretek narvala diář. A pak že prý bez práce nejsou koláče…, že? Když byla fretka hodně šikovná, tak se Rita po náročném dni plném pochůzek, nákupů a dalších (ne)plánovaných zastávek vracela domů, kde na ni čekala živá fretčí maminka i s vrhem mláďátek, kterým si na sebe „dokázala vydělat“.
V jiných případech musela ke své nelibě Rita zamířit s fretkou na veterinu, a nebo dokonce zalarmovat prostřednictvím sociálních sítí ostatní chovatelky a zjišťovat tak pomocí výtečných hereckých etud (za které by se nemuseli stydět ani držitelé Oscarů) co má dělat. Což mi tak připomíná, dnes již její legendární výkon „porod fretky z postele“. Že opět nechápete, co je tím myšleno? Je to vzpomínka na jeden z jejich prvních porodů uskutečněných v její chovatelské stanici, kdy zatímco ona celá „vyčerpaná a znavená“ zjišťovala přes telefon z tepla svého lože rady od kolegyň, tak ve vedlejší místnosti jí fretku odrodila jedna neskutečně naivní „kamarádka“, která na pomoc přijela taxíkem (nutno poznamenat, že nikoli coby řidič, ale platící zákazník). I zde ráno přišla Rita odpočatá a vyspalá k hotovému – přesněji k odrozené samici a zdravému vrhu, přičemž naivní „kamarádka“ nasedla do již zajištěného odvozu a odjela do práce :)
Ne nadarmo se říká kdo umí, ten umí a nebo štěstí přeje připraveným. I když tady bychom mohli polemizovat, co vlastně Rita umí, příp. co se připravuje– informace k porodu fretky asi těžko…., to by totiž její statistiky úspěšně zvládnutých porodů, ať už z hlediska matek nebo mláďat, nebyly tak smutné, jak jsou. Snad totiž v žádné jiné chovatelské stanici nenaleznete takovou koncentraci problémových porodů, které měly za následek úhyn fretky, vynucenou kastraci nebo jiné potíže.

A bohužel právě sem se vydala na dalekou cestu z Ruska i Mandy - maminka naší Drahušky. Člověk by doufal, že po tom všem co už měla za sebou, jí osud bude přát dlouhý a spokojený život, plný mláďat. Ale opak byl pravdou. K Ritě dorazila po dlouhé a vyčerpávající cestě ve čtyřech měsících. Následovalo několik málo týdnů klidu, kdy si mohla užívat nového prostředí, jelikož jí Rita coby „správná chovatelka“ vědoma si klubových pravidel zakazujících krytí mladších samic, úspěšně nakryla samcem od Bellatrix Lestrangeové až v jejích osmi měsících.
Když se jí jednoho krásného březnového odpoledne narodil na první pohled nenápadný vrh devíti mláďátek, tak jí zbývaly pouhé dva dny do dovršení deseti měsíců věku. A právě o ty dva dny později maminka Drahušky umřela – údajně na tzv. poporodní eklampsii neboli poporodní odvápnění, mléčnou horečku či laktační tetanii – jak chcete. Průběh bývá obvykle rychlý, ovšem s nepřehlédnutelnými příznaky (počáteční nervozita, odmítání mláďat a svalový třes přecházející do paralýzy končetin, neschopnosti koordinovaného pohybu a horečky), které vyžadují okamžité veterinární ošetření. Neléčené zvíře upadá do šoku a úhyn nastává v důsledku deprese dýchání, přehřátí a edému mozku.
Nasnadě by mohla být otázka, proč to došlo i právě v jejím případě až tak daleko. Avšak s ohledem na výše uváděné zážitky s Ritou z jejich předchozích odchovů v kombinaci s nabízejícími se jarními slevami v té době ve všech obchodech se domnívám, že to není již dále třeba rozebírat, nemyslíte?

Pro naše vyprávění je důležité, že jsme se dostali do fáze, kdy se narodil právě ten jeden jediný vrh devíti freťátek, mezi nimiž byla i ona – naše (ne)obyčejná hrdinka Drahuška. Ani jí z počátku osud příliš nepřál. Však jak jinak nazvat, že ještě dříve než se stihla na tom světě rozkoukat, přišla nejen o tři ze svých sourozenců, ale právě i o samotnou maminku. A právě díky tomu se vydala se svými sourozenci na první cestu do nedalekého polského Krakowa k tetě Uršule, která se o ně společně s náhradní maminkou po několik dalších týdnů v prakticky naprostém utajení moc hezky starala (viz. obr. 2).
A proč, že v tom utajení ? Ono totiž, když jste ten typ člověka, co si zakládá na naprosto perfektním zevnějšku a rád budí dojem naprosté dokonalosti, tak se Vám nechce 2x zveřejňovat novinka, že v důsledku vlastní do očí bijící chyby uhyne matka od vrhu, který tolik propaguje. To raději budete ve spolupráci se známou, která vám za příslib mláděte bez problémů nakryje pro ni zakázaným samcem, předstírat a mlžit, že je vše v naprostém pořádku a bude Vás krmit pohádkami o tom, že během následujícího týdne se pokusí nafotit fotečky mláďátek. Co na tom, že focení bude probíhat o několik set kilometrů dále - po mapě na sever…. Musí se jí ovšem nechat, že nejspíše z obav možného bloudění na hranicích si tam moudře ponechala tu týdenní rezervu… :)

Po návratu k Ritě netrvalo dlouho a nastal velký den – den, kdy tamní chovatelskou stanici navštívily dvě zvláštní postavy. Nebyl to nikdo jiný než samotný Voldemort v doprovodu jednoho ze svých Smrtijedů - Stana Silničky. Tento na první pohled nenápadný a mnohdy podceňovaný chlapík, který se živil jako průvodčí v záchranném autobuse, budil vždy v lidech rozporuplné pocity. Mnozí u něho dlouho doufali, že spíše než v přesvědčení skutečného stoupence Pána zla jednal tak jak jednal pod vlivem kletby Imperius.
Avšak pravdou je, že akcí Smrtijedů se účastnil pokaždé a hrdě se k nim na veřejnosti hlásil. Kde je skutečná pravda, ukáže snad dříve či později čas. To však nic neměnilo a nemění na skutečnosti, že z toho co viděli u Rity, byli oba při nejmenších v rozpacích. A přiznejme si, že to je právě u Voldemorta, který přežíval v pomyslném po česneku páchnoucím turbanu, ze kterého našeptával svému nejvěrnějšímu přisluhovači Quirellovi v dobách, kdy se ukrýval v ústraní a sbíral síly pro svůj návrat, poněkud zarážející, jelikož někdo takový by měl být otrlý a zvyklý na ‚nehostinné‘ podmínky, nemyslíte ? Na druhou stranu při pohledu jaký se jemu a Stanovi naskytl by se asi jiné reakci divil jen málokdo.
Při kontrole u Rity totiž na místo očekávaných dech beroucích, majestátních, načechraných, vymydlených a voňavých ‚medvídků‘, o nichž by se jeden domníval, že utekli z reklamy na úspěšný odchov a kteří již při plánování spojení jejich rodičů byli předurčených k šíření slávy na poli výstavním i chovatelském, nalezli (opět) přesně pravý opak. Snad celý Drahuščin vrh byl špinaví, nemocný, vyhladovělí, se zkaženými zoubky, a co více i kousaví. Pochopitelně vše souviselo se vším.
Nemůžete přeci očekávat vymazlená miminka, když je berete do rukou pouze při pořizování naaranžovaných fotografií, nebo chtít reprezentativní vrh, když ho krmíte očividně zkaženým masem. Zároveň s tím ovšem nemůžete předpokládat, aby tyto věci chápal někdo, kdo je schopen se ještě veřejně chlubit, že v největších vedrech, kdy teplota atakuje běžně 30 °C, přibaluje miminkům na cestu do nových domovů „kousek masíčka“ – naivy, kteří by čekali, že tím masíčkem bylo myšleno masíčko sušené, Rita rychle vyvedla z omylu prostřednictvím fotografií, na níž byl zcela zřetelně vidět flák syrového masa zavázaný v igelitovém sáčku.
Nevím proč, ale už tehdy se mi vybavily vzpomínky na střední školu a hodiny biologie, kdy jsme se učili o vývojovém cyklu much, pro jejichž vajíčka a larvy představovalo zkažené maso „rozkládací gauč s plazmovou TV s 30 předplacenými kanály a dálkovým ovladačem“. Ale tak třeba jejich možnou přítomnost si Rita vykládala jako tu tzv. přidanou hodnotu bílkovin – co myslíte ?

Kdo z Vás si teď bláhově myslí, že přes dané zděšení, které se nesnažili ani skrývat, neudělili nakonec Voldemort se Stanem Ritě potvrzení o provedené kontrole vrhu, tak se bohužel šeredně mýlí. Přeci nemohli riskovat, že Rita vrhne špatné světlo na celý spolek Smrtijedů. A tak podle pravidla „3Z“ - Zatloukat, Zatloukat, Zatloukat, udělili Ritě veškerá lejstra a o tom, co tam viděli – jak jinak - mlčeli.
Pro veřejnost bylo na kontrole u Rity vše zalité sluncem….. všechna mláďata byla krásná, silná a zdravá…. nic nebránilo tomu, aby všechna mláďátka mohla vzápětí odcházet do nových domovů. Tedy téměř všechna. Naše malá Drahuška stále zůstávala bez potenciálního páníčka.
A proč to – ptáte se ? no inu – jednomu se nezdála být dostatečně „fretkovitá“, druhému se nelíbilo její nakloněné držení hlavičky, pro třetího měla hlavičku pro změnu divně špičatou.. jeden jí čestoval označením krtek, jiný rovnou příšera …
Zkrátka každý na ní něco viděl. Přitom, kdyby se ti dotyční podívali objektivně do zrcadla sami na sebe, tak chtě nechtě museli uznat, že maličká Drahuška byla naprosto dokonalá a bez jediné chybičky… No, ale protože sebekritický dokáže být málokdo, tak Drahuška stále setrvávala u Rity a pouze přihlížela, jak všichni její sourozenci odjížděli do nových domovů…
Kupodivu se z ničeho nic rozloučila i s jednou ze svých sestřiček, která měla podle původních plánů zůstat doma (!) Tolik s nimi se všemi za těch pár týdnů prožila, zvládla a najednou zůstala sama… Mnohdy to vypadalo, že se nenajde nikdo, kdo by jí dal tolik vytoužený milující domov. Dokonce se nikdo nenachytal ani na osvědčený marketingový tah sdílený mezi Smrtijedy stylu stylu „Ona je taaaaaaaaaaak úžasná, že si ji asi nechám doma. Snad jedině, kdyby si jí chtěla ty. Tobě bych jí byla ochotna přenechat, ale nikomu jinému“…
Dlouho nezabírala ani její taktika (ne)upřímných stesků „Ona je naprosto dokonalá. Jak já bych si ji ráda nechala. Ale jsem sama březí a to bych s miminkem nezvládala“. Až jednou….

Až jednou si malé Drahušky všimla jistá Molly Waesleyová – starostlivá fretčí máma, která ač měla doma už hezkých pár dětiček, tak přesto našla ve svém srdíčku dostatek místa a bez váhání jí přijala za člena své rodiny. Beze sporu v jejím rozhodnutí sehrála jistou roli i snaha pomoci domnělé „kamarádce“ Ritě v její „složité“ situaci či obliba v albíncích. Ale to v žádném případě nemělo vliv na to, že se pro Drahušku začal psát zcela nový životní příběh plný změn.
Neustále se s ní někdo mazlil, hladil jí, hrál si s ní, kontroloval, zda má vše a zda ji nic nechybí. Najednou i ona pocítila jaké to je mít vlastního „dvounohého páníčka“, který tu bude vždy pro ni a kterému vůbec nevadí její tak trošku krtečkovský kukuč ba naopak. Vše se zdálo být konečně, tak jak má být. Ale to by nebyl příběh o Smrtijedech, kdyby tam nebylo ještě nějaké velké ALE (a ne jedno).

Molly se už od prvního dne, kdy si malou přivezla domů, potýkala s neblahým pocitem, že s Drahuškou není úplně vše až tak v pořádku. Přesněji měla důvodné podezření, že maličká neslyší. Zkoušela na ní po několik dnů různé „testy“. Například za ní chodila s hračkami a pískala jí deset centimetrů od ouška, ale Drahuška na nic nereagovala… Tedy až do okamžiku kdy se ohlédla a vylekala se, že Molly je tak blízko.
Jindy, když Drahuška spinkala v kleci, jí vydávala různé zvuky u hlavinky a opět nic. A nemyslete si, že to bylo snad kvůli tomu, že spala tvrdě, jelikož jí probral i ten nejmenší otřes. Vrcholem všeho byly děsivě silné detonace přicházející z venčí, které v ostatních fretkách vyvolali zběsilý úprk do bezpečí, zatímco jediná Drahuška setrvávala v klidu zabraná do své činnosti, a to až do okamžiku, než jí ovanul slabý větřík.
Bylo tudíž zcela evidentní, že Drahuška reagovala na veškeré možné podněty, jen ne na ty zvukové. Molly stále přemýšlela jak je to možné ? Coby správná a zkušená fretkařka velice dobře věděla, že u některých zbarvení fretek jako jsou DEW, pandy atd. riziko hluchoty existuje v důsledku genetických vad vázaných na bílé znaky na hlavě, ale její Drahuška byla přeci albínka (!) A navíc kdyby malá neslyšela, tak by jí na to určitě Rita upozornila a řekla jí to…nebo ne ?
I přes to jí to nedalo a začala se ptát – a z odpovědí, kterých se jí dostalo, se začal skládat velice zajímavý obraz vypovídající leccos o zdejších chovatelských poměrech. Ne nadarmo se říká, kdo se moc ptá, moc se dozví.
Ze zkušeností jiných chovatelů se hned pro začátek dozvěděla, že už slyšeli i o hluchých albínech, ovšem pocházejících z takových vrhů, kde sourozenci a jeden z rodičů měli právě ony bílé znaky na hlavě. Ale to v případě Drahušky přeci neplatilo – tedy alespoň do doby než se o to Molly začala veřejně zajímat. Náhle se totiž ukázalo, že hned dva z Drahuščiných brášků jsou zbarvení tzv. champagne blaze a navíc i s bílými prstíky. Kde se vzali, tu se vzali… Nikdo to nedokázal (a nebo nechtěl) vysvětlit, protože v rodokmenech prý žádné znaky uvedeny nebyly, a to ani u jednoho z jejich rodičů. Všichni na to zírali jako bacily do lékárny. No, ale někde přeci jen být musely.
Bohužel, díky tomu, že se maminka Drahušky dožila pouhých deseti měsíců, tak ověřit domněnku, že onen „zakopaný pudl“ byl na její straně, na případných dalších vrzích (kdyby tedy někoho taková primitivnost napadla) nebylo možné. Tudíž nezbývalo Ritě nic jiného než vyvinout na její poměry až nebývalou aktivitu, aby se o ní snad nedej bože neříkalo, že je barbar co neví, na čem chová, a začala něco dělat.
Studovala (teprve až nyní) rodokmeny, obepisovala chovatele a procházela jejich stránky. A hle na co nepřišla. Chyba nebyla pochopitelně na straně nikoho jiného než u tatínka vrhu, který měl mezi svými sourozenci (byť z jiného vrhu) úžasné blaze vyznačujícími se bílými pruhy táhnoucími se od hlavy až na záda, jež zaručují, že jejich „nositele“ jsou hluší jako poleno. No, ale aby nenechala celou vinu a nálepku toho barbara, který neví co, si tahá do chovu přeci jen na své úžasné kamarádce Bellatrix, tak i ona objevila čirou náhodou na jedné fotografii, že tatínek její ruské Mandy (dědeček vrhu) měl bílé prstíky…, ale pozor JEN na levé tlapce.
Tato okrajově zmiňovaná informace opět vyvolá potřebu se zamyslet nad tím, z jakých podmínek pocházela a za jakých okolností se k Ritě vlastně Mandy dostala. Co vlastně vede tzv. chovatelku k tomu si vzít do chovu s čistým svědomím zvíře, o němž ví, že mu pomřeli z ničeho nic všichni sourozenci? Ještě bych pochopila, kdyby si jí nechala dovézt za účelem získávání výstavních úspěchů, jelikož krásná bez pochyby byla a navíc byla tím něčím „extra“ co tu nikdo neměl. Ale použít jí do chovu? To dokáže opravdu pouze člověk, který razí heslo, že si na sebe to zvíře musí vydělat. A co si budeme nalhávat – taková Rita je.
Proto se vlastně ani nedivím chovatelce Mandy, že jí možná leccos opomněla říct. A nebo jí možná řekla vše, jen to bylo zbytečné, jelikož to zkrátka nezapadalo do dokonalých Ritiných plánů a představ, kdo ví…

Na základě těchto informací nezbývalo Ritě nic jiného než, alespoň na venek, odsouhlasit a zajímat se o výsledky BAER testů, na které Molly s Drahuškou jela. Pochopitelně dopadly dle očekávání... Drahuška dostala černé na bílém, že není flegmatik a ani ten největší fretčí ignorant široko daleko, ale že je zkrátka hluchá jako tetřev.
Je zvláštní co někdy zmůže jeden kousek papíru – v tomto případě rozprášil veškeré pochybnosti o hluchotě, objasnil i poněkud zvláštně nakloněné Drahuščino držení hlavičky a jako bonus zdvihl další vlnu otázek. Například - Jak je možné, že to Rita nepoznala ? nebo Jak je možné, že to nepoznal ani Voldemort se Stanem Silničkou při kontrole vrhu ? A opravdu o tom nevěděli ? Zkusme si nyní namluvit verzi, že o tom nevěděli a proto na to neupozornili Molly.
Pak bychom si mohli nechat některými zarytými Ritinými obhájci vysvětlit, že se hluchota u mimin, když jich je víc, pozná těžko, protože není tolik času pozorovat každé zvlášť nebo proto, že ve skupině vnímají i to co nemají. A ano, měli by určitě pravdu – je těžké a dozajista takřka nemožné pozorovat ve větší skupině mimin každé zvlášť…, obzvláště pak, když drtivou většinu z těch prvních osmi týdnů před odchodem do nových domovů jsou vychovávány úplně někde jinde a někým jiným, že ?
Za necelé dva týdny si chovatelka sotva zapamatuje které mládě je které, natož aby se jimi zabývala jinak, než kolik si za které řekne…. I když u Drahušky bychom Ritě samozřejmě v té délce pobytu u ní křivdili…, ale zase na druhou stranu – u ní, když jí tam zůstávala jako poslední z celého vrhu, se jen horko těžko může vymlouvat, že si té hluchoty ve skupině více fretek nevšimla… Avšak nevysvětlovalo by to minimálně, proč se Rita najednou z ničeho nic vzdala vlastní rezervace na jednu ze sestřiček Drahušky a proč tak urputně a vytrvale hledala pro Drahušku nový domov.
On totiž je pravdou opět – jak jinak – pravý opak. Všichni tři – Rita, Voldemort i Stan – o hluchotě v tomto Drahuščině vrhu věděli. A jak, že vím ? Jednoduše – když se člověk snaží bránit nařčení, že je barbar, co neví na čem chová a že za to co se děje vlastně nemůže, tak prořekne leccos. Třeba to, jak Voldemort konstatoval, že braškové blaze mají pruhy jen nepatrné (jako by to na tom něco změnilo) nebo že ona sama jim hrála mobilem za hlavou a vždy slyšeli… Vyvstává tedy nová otázka – Proč, když o všem věděli, proč mlčeli a nikomu nic neřekli ?
No, ruku na srdce – proč by upozorňovali na - svým způsobem - „unikátní“ vrh s dlouho utajovanou uhynulou matkou, kde jsou bílé znaky bez odůvodnění v rodokmenu, hluší albíni a řada možná dalších zajímavých přírodních úkazů, když by si tím vlastně „stříleli“ do vlastní – ne tak početných – řad. Proč by si vše raději nenechali pro sebe a nevyčkávali až do okamžiku, kdy některé věci už nelze dále tajit. Proč by pak „náhodnými“ či (ne)plánovanými úniky informací nesdělili třeba takové Molly, že Drahuščina maminka umřela už dva dny po porodu, s údivem nad faktem, že ona od Rity o ničem neví.
Proč by pak pouze z povzdálí nesledovali další vývoj věci směřující k BAER testu, dokládající Ritino pochybení. Proč by se pak hlavně nezajímali o to, jak se Rita k daným výsledkům postavila a proč by pak neopomněli zdůraznit obavy, aby její počínání nevrhlo špatné světlo na spolek Smrtijedů.
On totiž ten dojem naprosté dokonalosti je přeci to nejdůležitější o co jim jde. O nic jiného – pouze o to hezky vyhlížející pozlátko, které skryje to prohnilé jádro. Možná kdyby se o danou situaci začal zajímat někdo jiný než Molly Waesleyová, o které je známo, že své fretčí dětičky celým svým srdíčkem zbožňuje a udělá pro jejich dobro vše co je v jejich silách, tak bychom se možná jednoho dne dozvěděli, že ta hluchota je důsledkem špatných podmínek v nových domovech. Možná to byl opradu připravovaný scénář, který se začal psát už v okamžiku, kdy ten Drahuščin blaze bráška u Rity 100 % slyšel, zatímco nyní u nových páníčků by v klidu spal i vedle puštěné sbíječky. Jen díky malému fretčímu krtečkovi Drahušce a její milující paničce Molly se alespoň zde ukázala pravda.

A pokud si teď říkáte, že přeháním a zveličuji, tak mi dovolte poslední zamyšlení, o sestřičce Drahušky – o „Drusaně“, která skončila k její velké smůle v chovu - poněkud jednoduššího - Goyla.
Jak je možné, že jí nechali uchovnit ? Jak je možné, že jí nechali dokonce i nakrýt ? A to bez jednoho jediného doloženého vyšetření, které by prokazovalo, že Drusana na rozdíl od svých sourozenců slyší ?!?! A vrchol všeho představuje fakt, že dost dobře možná hluchou Drusanu (bez 100 % známého původu, což dokládá existence bílých znaků bez příčiny) nakryli samcem – „Shellym“, u něhož je velmi vysoké nebezpečí srdečního onemocnění.
Ačkoli Goyle křičí, že samec je zdravý, tak ani u něho není kupodivu schopen dané vyšetření doložit, jelikož ho prý někam založil (!) No asi žije v jiném časoprostoru, protože jinak by si byl vědom toho, že vystavení duplikátu vyšetření či jeho zaslání emailem je v dnešní době naprostou maličkostí a samozřejmostí. Jen kdyby asi bylo zaslat co, že?
Nezávidím budoucím majitelům mláďat od Drusany, jelikož jak již je známo, tak riziko dědičnosti je jak u hluchoty, tak u srdečního onemocnění. No potěš koště… V jejich případě bude ale nejspíše opět v praxi užito - podobně jako u Drahušky - pořekadla, že „Nevědomost je sladká“.
Proč by měl vlastně Goyle upozorňovat na to, že si majitelé kupují fretčí verzi vajíčka Kinder Surprise, když spolek Smrtijedů o všem velice dobře ví a kryje ho. Nežádoucí komentáře se smažou, nežádoucí tazatelé jsou vyhozeni ze skupiny nebo se jim minimálně nenápadně pohrozí, že o takové rýpali, tam nestojí… Oni jsou svým způsobem vlastně geniálním důkazem, že „papír snese vše“.
A proč že to? Oni vykřikují, že chovají pouze na fretkách se 100 % známým původem. Oni vykřikují, že chovají na 100 % zdravích zvířatech. Oni vykřikují, že nepodporují chov na hluchých fretkách. Oni vykřikují, že majitelům jejich fretek nic nezatajují. Ajaj - tak to jim Rita, Mandy, Drahuška, Molly, Goyle, Drusana a Shelly udělali hodně velkou čáru přes rozpočet. Nemyslíte ?