Prohlašuji, že celé vyprávění „O fretkařích z českých Bradavic“ je mojí snahou o fanfiction povídku k Harrymu Potterovi a případné podobnosti jsou zcela náhodné :)
V rámci celého vyprávění jsou záměrně vynechávána jména hlavních postav (výjma jmen zvířat, na která se zákon v tomto smyslu nevztahuje), aby nemohlo dojít k nařčení z pomluvy!
Veškeré materiály (foto, screeny...) použité v článcích jsou vlastnictvím autora.

Kapitola 7.

Voldemort - bůhví odkud

„Ať to bylo jak chtělo, před takovejma dvaceti rokama tendleten – ten zlej čarodějník začal na svou stranu přetahovat další. A taky že je sehnal – některý se báli, některejm prostě šlo aspoň vo kousíček jeho moci, poněvač vopravdu měl čím dál větší moc, to von jo. Byly to zlý časy, Harry. Člověk nevěděl, komu může věřit, a nevodvážil se přátelit s neznámejma kouzelníkama nebo čarodějkama. Děly se hrozný věci. Nic před ním nevobstálo. Samozřejmě, některý se mu postavili – jenže von je zabil, a strašlivě.“ (Úryvek z knihy Harry Potter a Kámen mudrců, str. 68).
A o kom, že je řeč? No přeci o samotném Pánovi Zla.

Když jsem začala sepisovat tyto články, tak jsem si ani v těch nejdivočejších snech nedokázala představit, jak moc si jsou tyto dva světy – fretkařský a kouzelnický, neskutečně podobné. Vím, že jsem na to narážela už v předešlých příbězích, avšak ten dnešní je tím nejvýmluvnějším. Jejich společné rysy se prolínají snad ve všech životních etapách a vlastnostech. Posuďte sami.

Již od útlého mládí byl jistý Tom Rojvol Raddle arogantní ba až narcistický, a o své osobě si myslel, že je nejlepší, nikdo se mu nemůže rovnat a byl si jist svou neomylností, dokonalostí a nadřazeností. To v něm taktéž vyvolávalo obrovský vztek v případě, že se mu nepovedl nějaký jeho plán nebo ho někdo z jeho následovníků zklamal, čímž mu výrazně narušil, nebo nedej bože zkazil úmysly. Jeho vztek by se dal přirovnat až k běsnění, kdy jednal v zásadě extrémně chladně a krutě a bylo mu jedno, kdo jeho vzteku padne za oběť (zdroj).
Během let kdy nabýval na své moci, se mu znelíbilo jeho obyčejné mudlovské jméno, a tak si vytvořil „nové“, což J. K. Rowling popsala ve svém vyprávění následovně: „Vytáhl z kapsy Harryho hůlku a začal s ní kroužit ve vzduchu, až napsal tři mihotavá slova: TOM ROJVOL RADDLE
Pak mávl hůlkou a písmena jeho jména se sama přeskupila: JÁ LORD VOLDEMORT. „Vidíš?“ zašeptal. „To jméno jsem používal už v Bradavicích, samozřejmě jen mezi nejdůvěrnějšími přáteli“ „Vytvořil jsem si své vlastní jméno; takové, o kterém jsem věděl, že všichni kouzelníci budou mít jednoho dne strach je vyslovit, až se stanu největším čarodějem na světě!“ (Úryvek z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, str. 375 - 376).
Naše fretkařská „Voldemortka“ sice až tak nápaditá nebyla, aby si vytvořila anagram ze svého původního jména, ovšem i tak si začala říkat „přezdívkou“. Z počátku pouze mezi svými známými a později se přejmenovala i oficiálně, což jí stálo rozhodně mnohem více úsilí než lorda Voldemorta. Přeci jen – jí nestačilo mávnout kouzelnou hůlkou, ale musela si vyběhat úřady, na což ne každý člověk má nervy. Ale zase na druhou stranu přiznejme si, že její původní jméno, které je neodmyslitelně spojeno s nejslavnější krávou v legendárním českém filmu Na samotě u lesa (video), příliš strachu nenažene :)

S lordem Voldemortem byli vždy neodmyslitelně spojeni jeho přívrženci Smrtijedi, kteří mu napomáhali ovládnout pomocí zastrašování celý kouzelnický svět, až do okamžiku kdy Pán zla padl. Tehdy se Smrtijedi ve strachu a obavách rozprchli do nejrůznějších koutů a ponechali svého vůdce osamoceného a vyčkávajícího v úkrytu kdesi v hlubokých lesích v Albánii. Čekal dlouho než se objevil bradavický profesor Quirinus Quirrell (viz. kapitola 4), kterého se Voldemortovi podařilo bez problémů ovládnout a v jakési podobě parazitické formy života se s ním vydal nazpět (zdroj). Netrvalo příliš dlouho, než nabral své staré síly a stanul opět v čele svých přisluhovačů. „Buďte vítáni, Smrtijedi,“ pronesl rozvážně Voldemort. Je to už třináct let… třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. A nyní přicházíte na moji výzvu, jako by to bylo včera… spojuje nás tedy stále Znamení zla! Nebo snad ne?“ „Vidím, že jste všichni živi a zdrávi a stejně silní jako dřív – jak rychle jste se tu jen objevili! – a kladu si otázku… Proč se tento spolek čarodějů nikdy nevydal na pomoc svému učiteli, jemuž přísahal věrnost až na věky?“ „A teď si na ni odpovím,“ šepotal Voldemort. „Všichni zřejmě uvěřili, že je se mnou konec a že jsem zmizel bůhvíkam. Vetřeli se zpět mezi mé nepřátele a tvrdili, že jsou nevinní, že o ničem nevěděli a že je někdo uhranul… A hned si kladu další otázku: Jak mohli uvěřit, že už nikdy nepovstanu? Oni, kteří věděli, co jsem podnikl už dávno, abych se zajistil proti pozemské smrti? Oni, kteří viděli důkazy mé nezměrné moci v dobách, kdy jsem byl silnější než kterýkoli jiný žijící kouzelník?“ (Úryvek z knihy Harry Potter a Ohnivý pohár, str. 765).

Velmi podobně tomu bylo i v našem zrcadlovém odrazu fretkařských Bradavic. Ve své době si naše „Voldemortka“ rovněž vydobyla pevnou pozici díky svému tehdejšímu „novátorskému“ přístupu v otázce chovu fretek, díky čemuž si získala mnoho stoupenců. Proč novátorskému? Inu, díky svému přesvědčení v oblasti genetických znalostí, se vrhla např. na chov hluchých nebo jinak ozvláštněných fretek. Pouze proto, aby ukázala, že ona má pravdu a jiní ne, se rozhodla křížit barvy (např. silvermitt X panda), na které si jiní netroufli. Ne, že by nemohli, ale proto, že si byli vědomi příliš vysokého rizika narození hluchých freťat. Výsledky jejího snažení jsou tu k vidění dodnes, a to nejčastěji v podobě kousavých jedinců. Nebo když budete mít štěstí, tak možná narazíte i na pozůstatky tzv. „morčecích fretek“ neboli bezocasých freťátek, která se povedla „vyšlechtit“ pouze jí, čímž se rozhodně zajistila proti pozemské smrtelnosti (!) K té jí ovšem konec konců dopomohl dnes již téměř „legendární“ příběh o její složité životní situaci a nedostatku peněz, díky čemuž neměla potřebné prostředky a čas na svůj chov fretek. A tak je podle mnohých pamětníků držela v natolik nevyhovujících podmínkách, že celá kauza vyústila v zásah veterinární záchranky a policie kvůli údajnému týrání. Zejména díky tomu se alespoň některá zvířata vrátila k původním chovatelům, byť např. se zlomenou čelistí a podvyživená. Pro některé fretky, zejména ku podivu ty staré a v chovu již nevyužitelné, se stalo osudným „grilování“ na přímém slunci, ale o tom už bylo napsáno mnohé a jinde. Stejně jako o obdobně absurdním držení psa na balkoně, kde strávil celý život včetně venčení, na které panička neměla čas kvůli únavě po náročné práci. Vím, že řada z Vás si teď řekne, že je složité soudit někoho jiného, když nebyl v jeho kůži a nezažil to co on. Ale ruku na srdce, kdo z nás si v životě neprošel nějakým opravdu těžkým a složitým obdobím, kdy byl nucen si sáhnout na ono pověstné dno. Kdo z nás nebyl nucen minimálně jednou v životě řešit finanční situaci a obracet každou korunu v ruce při nejmenším dvakrát, než si byl opravdu jistý na co jí použít. A kdo z nás v těchto situacích jednal tak, aby z toho bez problémů vyvázl jen on sám a ostatní, kteří na něm byli závislí, nechal na pospas osudu. Zamysleli jste se? Kolik z Vás se ještě nyní spokojí s odpovědí typu „nechal mě chlap, neměla jsem peníze….“. Tak by asi člověk, vědom si zodpovědnosti za zvířata, která se sama nemohou bránit, nejednal. Nenechal by to rozhodně zajít až tak daleko, a snažil by se daným výše popsaným následkům předejít. Pokud by si je ovšem nepořizoval pouze proto, že by sobě a hlavně jiným chtěl něco mermomocí dokázat. Ale to už je na názoru, úsudku a hlavně svědomí každého jedince.

Nicméně i následkem těchto okolností si již tehdy vytvořila statnou armádu odpůrců připomínající jakýsi „Fénixův řád“, před nímž se stáhla do ústraní, až nápadně podobnému té Voldemortově Albánii. V této době rovněž vyčkávala v osamocení na příležitost jak se navrátit nazpět. A i ona se dočkala svého profesora Quirinuse Quirrella (viz. kapitola 4), který jí pomaloučku polehoučku začal prosazovat a protlačovat zpět mezi fretkaře, kteří si toho příliš z minulosti nepamatovali - ať už nemohli nebo spíše nechtěli. O nás Češích se mnohdy právem říká, že máme až příliš krátkou paměť. Ale zase na druhou stranu – asi málokdo předpokládal, že někdo bude mít tak neskutečně silný žaludek, že po tom všem se odváží ještě vrátit nebo dokonce opět radit. Na oplátku za pomoc s návratem se později Quirrellka mohla těšit na odměnu v podobě vyzdvihování a oceňování některých jejich chovatelských počinů, které jinak sklízely kritiku, jelikož byly vrcholem bezhlavého množení s cílem získat obdobu „růžové fretečky se zelenými puntíky“ :(

I k naší „Voldemortce“ se postupně navrátili mnozí staří známí Smrtijedi, kteří se během její nepřítomnosti infiltrovali nazpět mezi „obyčejné fretkaře“, jelikož nejspíše nevěřili, že by se ještě někdy mohla vrátit. Někteří ji dokonce zradili (např. nám dobře známá „Rita Holoubková“ z kapitoly 1 nebo „Gregory Goyle“ z kapitoly 2) a napomohli nemalým způsobem k tomu, že dodnes jsou připomínány její činy z dob „dávno minulých“. Avšak ona se jim rozhodla poskytnout opět svoji „důvěru“ a zapomenout na jejich prohřešky vůči ní. No, a vzhledem k tomu, že jsem člověk, který pouze stěží zapomíná na uskutečněné křivdy a dává druhé šance pouze zřídka, tak jsem například toto dlouho nemohla pochopit. Proč? Ovšem i na toto jsem našla výstižnou odpověď: „Voldemort si jich nevšímal. Je to pro mne zklamání… přiznávám, že jsem se ve vás zklamal…“ Pohlédl na vzlykajícího služebníka. „Vrátil ses ke mně nikoli z oddanosti, ale ze strachu před svými někdejšími přáteli.“ „Třebaže jsi podlý a zrádný, pomohls mi… a lord Voldemort se odměňuje těm, kteří mu pomohou…“ (Úryvek z knihy Harry Potter a Ohnivý pohár, str. 768). Jednoduše řečeno, zde platí dobře známé - Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Se zvětšujícími se zástupy jejich nejbližších souvěrníků „Smrtijedů“ rostl i její vliv ve fretkařském světě. Podobně jako Voldemort se svými Smrtijedy se zmocnil Ministerstva kouzel a Školy čar a kouzel v Bradavicích, tak se i ona se svými nejbližšími nejprve zmocnila fretkařských skupin na sociálních sítích, později výstav a nyní i klubů (troufám si tvrdit, že už téměř všech – krom tedy toho „Sirusova“).

Radila všem a ve všem. Málokdo se jí opovážil oponovat, a pokud se tak stalo, tak byl umlčen jejími stoupenci. Na vše měla argumenty a vysvětlení – byť mnohdy absurdní – pomocí kterých si obhájila i takové činy jako naočkování freťat zakázanou vakcínou nebo rozpad kostí freťat v důsledku jejich špatné výživy. V prvním případě jste se dozvěděli, že vakcínu už upravili a smrtelné riziko by pro fretky přetrvávalo pouze tehdy, kdyby se to stalo vám, a ve druhém případě jim ty výživové doplňky prostě nejedou, nedostane je do nich, a co víc sežrala jim je jejich máma… Stát se to ovšem někomu jinému, tak dotyčný bude tak pranýřován, ať už jí samotnou nebo jejími kamarády, že si raději sbalí do šátečku svých pět švestek a odstěhuje se do země nezemě.

A to čeká vlastně každého, kdo smýšlí a koná jinak, než jak nakazuje ona – fretkařská obdoba lorda Voldemorta. Když nedej bože řeknete svůj názor nebo poukážete na nějaké chyby, tak se ocitnete v prozatím dočasném vyhnanství, kde jste sám a máte čas na spitování svědomí. Tehdy Vám je naznačeno, že „teď jen stačí, abyste si to a to uvědomili, a vše může být mezi vámi jako dřív““. No, a když Vám to nedojde, ať už protože máte dlouhé vedení, anebo si zkrátka stojíte za svým přesvědčením, tak z Vás je nemilosrdně vyhnanec s cejchem „nežádoucí“.

Já se tak například jednoho rána probudila a přečetla jsem si, že moje vlastní chovatelská stanice Telihold Ferret je prý zrušena. Ne pozastavena, ne přesunuta k jinému klubu, ale zrušena (!) Důkaz, že „Voldemortka“ je všemocná – nebo alespoň, že si to o sobě úspěšně myslí…. :) Nebo jak jinak si vysvětlit, že ona sama káže vodu, ale pije víno… a prochází jí to bez povšimnutí.

Opovrhuje chovem na fretkách s neznámým původem, ale ona sama si svůj současný chov na takové, u níž jsou rodiče „Míša odnikud“ a „Máša z bůhví odkud“ založila. Ač, nepochybuji, že pokud se jí na to zeptáte, tak se dozvíte, že někde ten začátek být musí, a že Míša je z jihu a Máša ze severu, takže se určitě nikde potkat jejich předci určitě nemohli ? Pokud by o tom člověk přemýšlel, tak jí nejspíš dá za pravdu, že skutečně ten začátek být někde musí – ovšem pozor ! je třeba si uvědomit, že fretky které tímto způsobem vznikaly před lety byly podstatně o něčem „jiném“, jelikož jejich chov nebyl záležitostí módních trendů a tudíž by se dalo říci – byl i lépe kontrolovatelný a fretek samotných nebylo tolik. Na rozdíl od toho dnes je množí prakticky každý a mnohdy pouze proto, že chtějí dopřát své samičce, aby alespoň jednou za život měla miminka. To vede k tomu, že se zde mísí tzv. fretčí „voříšci“ neboli „pouliční směsi ne zcela známého původu, kde byl tatínek z horního konce vesnice a maminka ze starostova dvora“ s fretčími čistými liniemi, u nichž můžete dohledat rodokmen bez prázdných políček s nápisem „neznámý“ na několik generací zpět. S tímto bohužel častějším jevem je spojen i vyšší výskyt nádorů a jiných zdravotních anomálií. Asi si nyní kladete otázku, kdo by toto pro boha živého dělal ? No a opět se vracíme k vyvoleným „Smrtijedům“, protože kdybyste si dali tu práci, tak zjistíte, že není až tak neobvyklé nacházet mezi jejich „špičkovými“ chovnými jedinci obdoby hlavní hrdinky nesmrtelné „My Fair Lady“. V tomto příběhu jistý profesor Higgins uzavřel sázku, že z krásné pouliční prodavačky květin bez vzdělání a odpovídajícího původu Lízy Doolitlové, udělá noblesní dámu s potřebným vyjadřováním a chováním z nejvyšší společnosti. A na co že narážím? Že i mezi „Smrtijedy“ naleznete nejednu chovatelku, která vzala např. krááááásnou fretečku z testovací laboratoře nebo zverimexu a povýšila ji na vynikající fretečku vhodnou do chovu. Chovat na takovýchto zvířatech kdokoli jiný, tak okamžitě jimi bude označen za množitele, který nehledí na původ, avšak u nich to je něco jiného, jelikož ony se snaží obnovit krev.

Odsuzuje chov angor, černých fretek, a jejich křížení se standardními fretkami, ale pouze do okamžiku než jí dojde, že by tak odsoudila i chovy svých nejbližších Smrtijedů. To pak nezapomene dodat, že ovšem chápe chovatele angor, kteří mají nějaký cíl… a nezapomene dodat, že „když prostě má někdo cíl, má to smysl“ “…. Fakt, že některé jejich cíle představují hrozbu naprostého konce a vymření fretek v Čechách, a to včetně jimi opěvovaného spojení, z něhož vznikl i slavný Quirrellovský vrh D, už neřeší. K čemu je, že „vyprodukují“ moc krásné a stavbou úžasné fretečky, když některé mají (omlouvám se za ten výraz) „životnost“ kratší než morče. Jim možná stačí, si tak tři roky užívat zvířátka buď u sebe nebo na veterině, a pak se kochat jeho nádhernou stavbou těla na fotografii či ve vzpomínkách, ale mě rozhodně ne.

Hlásá, že chce přivézt novou krev do Čech kvůli oživení chovu a fandí každému, kdo se o to pokouší, ale pak si s kamarádkami Smrtijedkami, které se tu jako jediné prý o něco skutečně snaží, nakrývají navzájem všechno co mají. V důsledku toho – ano, je tu pár extra vyzdvihovaných „eňo ňuňo“ chovatelských stanic, ovšem všechny mají nakonec tutéž stejnou krev – pouze „naředěnou v jiné koncentraci“. Tudíž, naskýtá se zde otázka, kterou ovšem nikdo už nepoloží nahlas - k čemu že ta jejich nová krev tedy je? Moudrý ví, že hlavní cíl je získat co nejzajímavější dech beroucí barvičky (nejlépe nové doposud neexistující, např. light sable roan mitt) a říci, že má původ tam a tam. Přeci jen je pravda, že lépe se prodá takový light sable roan mitt s rusko – belgicko - emerikánskými kořeny, než obyčejný tchoř z Horního konce dolních Paďous.

Když už jsem zmínila tchoře, tak je velice zajímavé zjištění, že v současné době se hodlá zaměřit na chov právě tchořů a standardních fretek, a vracet se prostřednictvím nich „k původním kořenům“ zdravých, silných a dlouhověkých zvířat. Asi už pochopila, že pokusů v rámci jejího soukromého tzv. „výzkumů“ ohledně chovu angorských fretek bez kojných nebo hluchých fretek, jejichž mláďata by ve volné přírodě neměla prakticky žádnou šanci přežít, už zde nikoho nefascinuje a bylo toho dost!

Svými pouze stěží „neomylnými“ rozhodnutími, kterými se ovšem musí všichni řídit, ať už s nimi souhlasí či nikoli, připomíná ve své podstatě další postavu z kouzelnické ságy – vrchní vyšetřovatelku Dolores Jane Umbidgeovou, která v Bradavicích vydávala jeden omezující výnos za druhým, a jejich porušování tvrdě trestala. Jako jeden za všechny si připomeňme výnos: „Veškeré studentské organizace, spolky, sportovní družstva, kroužky a kluby se s okamžitou platností rozpouštějí. Za organizaci, spolek, sportovní družstvo, kroužek nebo klub se dle tohoto nařízení považují pravidelná setkání tří nebo více studentů. Povolení ke znovuzaložení si lze vyžádat od vrchní vyšetřovatelky (profesorky Umbridgeové). Žádné studentské organizace, spolky, sportovní družstva, kroužky ani kluby nesmějí vykonávat svou činnost bez vědomí a schválení vrchní vyšetřovatelky. Každý student, jemuž se prokáže, že založil nebo navštěvuje organizaci, spolek, sportovní družstvo, kroužek nebo klub bez schválení vrchní vyšetřovatelky, bude ze školy vyloučen. Výše uvedené nařízení je v souladu se vzdělávacím výnosem číslo dvacet čtyři. Podepsána: Dolores Jane Umbridgeová, vrchní vyšetřovatelka“ (Úryvek z knihy Harry Potter a Fénixův řád, str. 519-520). Možná si teď kladete otázku, na co že tím narážím Je to prosté – zaměňte si ty ‘studentské organizace, spolky, sportovní družstva, kroužky a kluby‘ za fretkařské a ‘vrchní vyšetřovatelku Dolores‘ za naší “Voldemortku”, a jste plně v obraze, jak to tu funguje. Mezi její nejspornější výnosy dozajista patřil ten o změně čísel PK u zvířat, která už odchovala mláďata, a u nichž se tak zkomplikovala možnost jejich propojení, jelikož se změnou PK se přeci stěžuje i samotná identifikace daných jedinců. Kdo ví, třeba i zde se inspirovali někteří ze záhadně se očím úřadů mizejících „putovních mezikontinentálních spoluobčanů“, jež sice mají doklady ke vpuštění do země, které ovšem při podrobnějším zkoumání povětšinou nikam nevedou... a proč? No protože jsou buď přeci „vypůjčené“, a nebo ještě lépe „pozměněné“… Každý kdo se teď nad tím zamyslí, tak si musí položit otázku, k čemu že pak je nějaká jejich evidence? Nebo i samotné PP? Max. tak na ….. konstatování, že „mám zvíře s PP“ a navrch k tomu ještě registrované ? Ale to konec konců není jediným svévolným pozměňovacím rozhodnutím naší „Voldemortky“. Co teprve příběh o tom, jak se rodičům (standard X angora), u nichž se očekávala čistě poloangorská miminka, narodila miminka angorská. A světe div se, dostala oficiální nálepku poloangor, které mají mít srst krátkou jako standardky (pro toho kdo by nevěděl), a to i přes tu do očí bijící skutečnost, že si po chlupech šlapala a šlapou dodnes. Tak nevím nevím, kde by jejich délka byla označena za krátkou „standardní“. Možná tak ve Woodstocku v období Hippies, kdy všeobecně převládajícím trendem byly vlasy do pasu, a kdo je měl kratší, tak nebyl „in“. No, možná si i tato freťátka říkala, že staré časy se v módě vrací, a ona nechtějí být „mimo mísu“ :)

Závěrem dnešního vyprávění bych zde neskutečně ráda poděkovala jedné z věrných čtenářek za její úžasné ztvárnění naší „Voldemortky“.
PS: Pozornému divákovi dozajista neunikne důmyslné ztvárnění „grilovacího“ plamene, a s tím spojené menší změny v názvu – VoldeMORD. Jak píši – vskutku výstižné ztvárnění :)

 

„Spravedlnost bez moci je bezbranná, moc bez spravedlnosti je tyranie.“