Prohlašuji, že celé vyprávění „O fretkařích z českých Bradavic“ je mojí snahou o fanfiction povídku k Harrymu Potterovi a případné podobnosti jsou zcela náhodné :)
V rámci celého vyprávění jsou záměrně vynechávána jména hlavních postav (výjma jmen zvířat, na která se zákon v tomto smyslu nevztahuje), aby nemohlo dojít k nařčení z pomluvy!
Veškeré materiály (foto, screeny...) použité v článcích jsou vlastnictvím autora.

Kapitola 2.

O Voodynce a jejích nejbližších

Dnešní vyprávění je pro mě obzvláště blízké, jelikož bude o té nejkouzelnější tchořici, kterou jsem kdy poznala – o naší Voodynce a jejích nejbližších.

Narodila se u Siriuse Blacka jako jedna ze tří holčiček ve vrhu. Ironií osudu je, že původně jsem si nevybrala jí, ale její světlejší sestřičku Cruellku, na kterou jsem měla dokonce dlouho dobu rezervaci. Avšak vzhledem ke zdravotním problémům, které mě tehdy u freteček potkaly, jsem si to na dočista malou chviličku rozmyslela a rezervaci zrušila. Byla to otázka do slova několika málo hodin, během kterých po ní sáhl Quirrinus Quirrel. No a já si pak vybírala mezi Voodynkou a její sestřičkou Secretkou. Nevím ani proč, zda tehdy rozhodlo jméno nebo nějaká intuice jiná, ale volba padla právě na fretčí obdobu Cindy Crawford – Voodoo Mambo. Proč, že ta Cindy? No to je jednoduché – naše Voodynka je stejně jedinečná, nádherná a okouzlující… a co více na pravé tvářičce má tmavě zbarvené znaménko – znaménko krásy :)

I když mi bylo jasné, že na rozdíl od dokonale vybarvené Secretky nebude mít Voodoo šanci na výstavách, tak mi to bylo upřímně jedno. Ať se znaménkem nebo bez, ať s mléčným zubem nebo bez, pro mě už tehdy byla perfektní :)

Maličká byla dokonalým zhmotněním všech do té doby pouze těžko uvěřitelných příběhů, které nám Sirius Black vyprávěl o američáncích. Byla nezastavitelné torpédo, kterého bylo všude více než dost. Byla neskutečně inteligentní, bystrá, zvídavá, tvrdohlavá, umanutá a hlavně škodolibá :)
Disponovala neskutečně širokou škálou hlasových projevů, prostřednictvím, kterých nám dala jasně najevo, co si myslí… a nutno podotknout, že jsme si u ní nikdy neříkali, že bychom jí chtěli rozumět… Z tónu její intonace to bylo vždy naprosto jasné…

Byla jsem moc šťastná, že jsem k ní do páru měla nádherného samečka Bomíka, se kterým se dokonale doplňovali – ať už po stránce povahové či vzhledu.
Na jejich miminka jsme měli dlouhý seznam zájemců, mezi nimiž byla i taková Rita Holoubková (kapitola 1. zde), Gregory Goyle (kapitola 2. zde), Draco Malfoy (kapitola 5. zde) nebo Augustus Rookwood.
Tehdy jsem bohužel byla ale ještě silně naivní a netušila jsem, že se jednoho dne ocitnu ve světě fretkařských smrtijedů, a proto i ke všem výše jmenovaným putovaly Voodynčiny holčičky z jejího prvního - „déčkového“ vrhu.

Pro Ritu Holoubkovou jsem tehdy vybrala Donatellku - snad tu nejkrásnější stříbrnou fretečku, kterou jsme v naší chovatelské stanici, kdy odchovali. Dokonale se v ní snoubila ušlechtilost Voodynky a jemnost Bomea, a tak se není čemu divit, že Rita na jejich miminkách nikdy neprodělala. S o to větším napětím dnes čekám, kde že Donatellka skončí a zda li se ještě někdy navrátí k Ritě z toho údajně dočasného pobytu u jedné známé.
Už jsem totiž byla svědkem několika takových „zápůjček“ na otestování snášenlivosti s cizími fretkami, ale málokterá se někdy vrátila ke svému původnímu smrtijedovi.

Gregory Goylovi jsem na jeho výslovné přání vybrala tu nejtmavší Voodynčinu dceru – Diamond. Kdybych ovšem tehdy věděla, co maličkou u něho čeká, tak bych mu místo ní dala fretku plyšovou, ale i z té by s největší pravděpodobnosti toho příliš nezbylo. Mělo mě už varovat jeho počáteční konstatování, že kvůli nepravidelné náprsence není dokonalá (!) nebo pozdější zděšení, že se jí během přelínávání vyrýsovalo na hlavince jisté „geometrické těleso“, díky čemuž nebude vyhrávat výstavy jako ostatní američanky…
Vrcholem všeho byl ovšem husarský a dnes již legendární kousek o tom „Jak Goyle s Diamond zablešil celou Mezinárodní výstavu fretek v Praze“.
Diamond i přes to Goyle využil v chovu - hned první rok porodila s velkými problémy jednoho chlapečka „Berušáčka“. Druhý rok, ač se Gregory snažil sebevíc, Diamond nezabřezla. A třetí rok pro ní byl osudný.
Jednoho dne mi z ničeho nic Goyle zavolal, aby mi oznámil, že maličkou objevila v zakrváceném pelíšku, aby jí na to konto při vyšetření na veterině oznámili, že má velký zánět dělohy a bude nutná co nejdřív kastrace. Na druhý den mi volal opět, aby mi sdělil, že Diamond nepřežila operaci a zemřela prorostlá nádory. V tu dobu mi už popřela, že by malá byla nakrytá – prý nebyl důvod jí znovu krýt, protože mu od ní stačil její „Berušáček“. Proč jí ale v tom případě kryl i další rok – zas a znovu, když mu stačil sameček narozen v prvním roce odchovů? Proč mi v jeden okamžik tvrdil, že mu volal veterinář, zda jí má nechat uspat, když se v zápětí dozvím, že ani nepřežila operaci, a co víc - v samém závěru se dozvím na sociální síti, že jí on sám údajně odnesl do komůrky, kde v poklidu usnula… ?!?! Proč mi jeden den tvrdí, že jí našel v zakrváceném pelíšku a hnal s ní na veterinu, když na sociální síti vykládá, že s ní navštívil veterináře, protože mu přišlo, že má (cituji) „u pipinky zánět“!!!, na což dostali antibiotika a hned druhý den šli na urgentní kastraci…
Člověk nemusí být kdovíjaký Einstein, aby mu došlo, že původ Goylova tvrzení je tak křišťálově čistý, že prostě ani křišťál křišťálověji čistší být nemůže.
Dnes se už sotva dozvím na co, že Diamond ve skutečnosti umřela. Raději na místo toho, aby přiznala, že si u malé nevšimla, že není vše v pořádku a dovezla jí na veterinu včas, tak raději prohlásí, že zemřela na nádory. Nu co, těmi dnes trpí přeci každá druhá fretka… a není to chyba majitele, nýbrž chovatele. Raději se řekne „Hele mláďata po Voodyně jsou riziková, nechovejme na nich“…, což vlastně i vysvětluje proč Donatellka od Rity „vyhrála „ neomezeně dlouhý pobyt u známých, kde testuje snášenlivost domácího freťáka na cizí fretky, a to i přes to, že letos na ní byl plánován další odchov... A víte co je úplně ze všeho nejlepší ? Mnou vyžadovaná a Goylem slibovaná veterinární zpráva Diamond se - světe div se opět jak tomu tak u Goyla už bývá zvykem - někde po cestě ztratila (!) Ubohý Goyle - nejspíš se k němu domů nestěhovala obdoba Lichožroutů, jen s tím rozdílem, že ti jeho nekradou liché ponožky nýbrž veterinární zprávy jeho fretek…
Vím, že to co nyní napíši, bude kruté, ale nemohu jinak – podle mě je lépe, že Diamond už není. Jsem totiž přesvědčena, že tam, kde je nyní, jí je mnohem lépe, než kdy bylo u Goyla. A jestli opravdu něčeho v životě lituji, tak právě jejího prodeje Goylovi. Prosím, odpusť mi Diamond…

Třetí holčička Dewi putovala k jistému Augustusovi Rookwoodovi, který ačkoli byl znám jako jeden z věrných špehů Pána Zla, tak nebyl nikdy natolik důležitý, aby jeho udání postačovalo jiným Smrtijedům na propuštění z Azkabanu. Již tehdy ve mně křičel vnitřní hlásek, že je to špatné rozhodnutí, ale když za ní orodovala samotná Rita Holoubková, kterou jsem v té době považovala za nejlepší kamarádku, tak ten hlas našeptávající „Nedělej to“ přebil. Netrvalo dlouho a začala jsem litovat – prvně, když jsem zjistila, že i ona je jednou z těch, která považuje slůvko „inbreeding“ asi za cizojazyčnou nadávku a celková problematika příbuzenské plemenitby jí nic moc neříká. To když se dožadovala nakrytí své samičky jí příbuzným chlupáčem a podivovala se, proč jí to majitelka onoho samce odmítla. Později mě hodně zamrzelo, když jsem se ze sociálních sítí čirou náhodou dozvěděla, že naše Dewinka má miminka. Ale ani to nebylo největším zklamáním. To přišlo, když jsem zjistila, že naše malá Dewi má vrh další, ani ne rok od jejího prvního (!) Tak se ptám, kde že je ten poctivý chov dělaný s láskou ? Jelikož já v počínání, kdy zvířeti není poskytnuta ani dostatečně dlouhá doba na zregenerování organismu po porodu a odchovu mláďat, vidím hlavní cíl v podobě finančního zisku :-( Obzvláště když mi mojí malou Dewi nakryla samcem od Belatrix Lestrangeové, který byl ryzím příkladem jejího chovu – původ matky neznámý („made in někde“) a otec pocházející z Quirrellovské linie, jež zde v Čechách z hlediska zdravotních problémů a komplikací neměla a nemá doposud obdoby. I přes tu skutečnost, že na tato fakta byla Bellatrix opakovaně upozorňována, tak tento způsob chovu, tzn. původ neznámý/neznámá X původ Quirrellovská pokusná stanice, praktikovala s velkou oblibou i nadále. Pak se jen člověk nestíhá divit, když zjistí, že některé celé její odchovy nedávno narozené, už dávno nejsou mezi námi.

Nejlépe ze všech Voodynčiných holčiček prodaných smrtijedům dopadla beze sporu Dia, která ač u Draca Malfoye prodělala komplikovaný porod, tak je nyní již vykastrovaná.

Tak to byly Vodynčiny dcerušky. A jak že dopadly její sestřičky Secretka a Cruellka ? Ironií osudu stejně jako naše malá Diamond, které dělají obě společnost, tam někde „na tom druhém břehu“.

Zatímco Cruellka zemřela v důsledku porodních komplikací teprve nedávno, což Quirrinus Quirrel veřejně přiznal a s malou se tak alespoň veřejně rozloučil, tak Secretce nebylo nedopřáno ani to.

Coby široko daleko bezkonkurenčně nejkrásnější tchořince, která sbírala poháry, kokardy a jiná ocenění – jak se tak říká – jako na běžícím pásu, určila Rita Secretce rovněž vedle té výstavní i tu velkochovnou kariéru.
Když jí poporvé začala Secretka rodit, tak mi volala celá zoufalá a prosila mě o pomoc. I přes to, že jsem doma neměla auto, neváhala jsem a zavolala si taxíka. Po příjezdu k ní mě nechala u rodící Secretky, zatímco se sama celá znavená odebrala do postele, kde ovšem místo odpočinku či dokonce spánku stihla zalarmovat hned několik dalších chovatelek z různých koutů ČR (Plzeňsko, Královéhradecko či Praha) a radila se s nimi jak má ONA maličkou správně odrodit. Ráno si přišla celá odpočatá a rozzářená při pohledu na pískající pelíšek, přičemž já se po celonoční šichtě odebrala do práce, aniž bych věděla, že freťátka, kterým jsem v noci pomohla na svět co nevidět budu mít u sebe doma na hlídání. A jakže jsem to k ním přišla? Nu inu to máte tak, když chovatelka chce za každou cenu mláďata a není schopna si spočítat od kdy do kdy bude muset být u nich, díky čemuž si tam nevědomky naplánuje dovolenou. A tak tomu bylo právě v tomto případě. Miminkům Secretky tehdy byly sotva tři týdny, když mi je s jejich maminkou, částečně zkaženým masem a pouze jedním jediným pelechem přivezla na hlídání. Mě ani mým rodičům to samozřejmě nedělalo problémy a ujali jsme se jich po dobu, kdy se dovolovala, ačkoli se musím přiznat, že v důsledku jisté averze, kterou ke mně Secretka vždy chovala a jež byla umocněna stresem prvorozené rodičky, to nebyl nejsnazší úkol, kterému jsem byla vystavena. Ale zvládla jsem jej, byť za cenu toho, že ve snaze maminku co nejméně stresovat jsem jí ponechala její jediný vlastní pelíšek nejdéle, jak to jen šlo, což mi následně bylo opakovaně vyčítáno a pravidelně připomínáno stylem, že „Díky tomu hlídání ten pelech nešel ani vyprat !“ Možná by tato věta nikomu přišla hodně smutná, avšak pro mě bylo nejsmutnější uvědomění si, že jsem se od ní ani já ani moji rodiče nikdy nedočkali slov díků či nedej bože veřejného přiznání naší pomoci její osobě. Vždy to byla jen ona co vše naprosto bez problémů a s lehkostí jí vlastní zvládla sama. A tak to bylo i na příští rok, resp. U druhého porodu Secretky, kdy se mě už nedovolala. Vůbec jí tehdy nepřišlo divné, že fretce okolo půl jedenásté odtekla (cituji) „krev z pipky, stále si olizovala pipku, kopala si bunkr v pelíšku, lítala neustále do záchodu“ a pak…. „Šla spát“ (!) Když se okolo 2:00 začala obávat, že je něco špatně, protože „krev značí porod … pak by mělo jít miminko… ale ono nic….“ a navíc „začala znovu špinit…a stahy žádné…“ jí nebylo vůbec trapné psát přes sociální sítě a obtěžovat jiné, aby oni zdvihli ve 2:01 (slovy dvě hodiny a jedna minuta ráno) telefon a volali jejich veterináři, aby se zeptali, co ona má dělat !!!

Když k její smůle tato celostátní akce „Odroďte mi fretku na dálku“ selhala, jí nezbylo nic jiného než fretku vzít, překousnout nemalý příplatek za noční pohotovost a odvézt k veterináři. Tam bylo okamžitě rozhodnuto o císařském řezu, jelikož se miminka pochopitelně po takové časové prodlevě už dusila… byla pouze dvě. Pro jedno z nich už bylo bohužel příliš pozdě a s druhým to dlouho nevypadalo příliš dobře. Ani samotná Rita mu nedávala „moc šancí na přežití“. Vlastně ani Secretka samotná neměla vyhráno – po tom všem byla příliš slabá a neměla mléko. Na štěstí se našla v nedalekém Frýdku jak náhradní maminka, tak i zkušená chovatelka, které se o její miminko postaraly. Po této příhodě bylo Ritě doporučeno, aby jí nechala vykastrovat. Koneckonců i ona sama hlásala, že jí „nechá na podzim (až se dá popořádku a trochu se spraví) vykastrovat….a bude mít klid prdelka..“ Nejdůležitější prý bylo, aby byla zdravá a byla s nimi ještě dlouhá léta…

Bohužel to bylo v dubnu… do podzimu a tedy i možnosti změny názoru času více než dost. A tomu se také stalo…. Přeci jen by byla Rita blázen, aby se připravila o tak neskutečně cennou krev, kterou v Secretce a jejich dobře prodávaných mladých, měla. Na místo kastrace přišla další březost – pro Secretku ovšem poslední. Že o tom nevíte ? Že stále čítáte o americké výstavní šampionce na Ritiných stránkách, která je pouze přesunuta do kategorie „Kastrované“ ? A nepřijde Vám při nejmenším divné, že člověk tak moc toužící po těch výstavních pohárech a možnosti číst své jméno pod vítěznou fretkou bez hledu na to v jaké kategorii, najednou z ničeho nic svého největšího šampiona už nikde na žádnou z výstav byť nehlásí ? Nepřijde Vám divné,že už nikde na těch stránkách v novinkách o Secretce nepadne jedno jediné slovo ? Nepřijde Vám divné, že Secretku nezahlédnete ani na jedné jediné společné fretčí fotografii na sociální síti ? A nepřijde Vám ani divné to, že jí už nikdo velmi ale opravdu velmi dlouho neviděl na vlastní oči ? A pokud se ptáte proč by to ta Rita zatloukala a nepřiznala, tak odpověď tu byla již psána výše – i když u Goyla a Diamond – přeci nepřizná vlastní chybu, která vyplynula z její hamižnosti a touze po tom mít něco víc… proč by se měla připravit o svůj největší tahák, když do té doby ta fretka všechno zvládla.

Vím, že teď si opět bude Rita vylévat srdíčko a prosit o jakékoli komentáře (spokojené či nikoli) do Knihy návštěv na jejích webových stránkách, ale asi už nám všem je naprosto jasné, že ty „nespokojené“ budou razantně a bezodkladně smazány… a ponechány budou pouze ty chvalozpěvné od jiných smrtijedek…no a pokud by chtěla dokázat, že moje domněnka o odstraňování nehodících se komentů je výmysl, tak už vidím, že sem tam nějaký „ošklivý“ v knize zůstane.. ale to bude nejspíš typu… „No co Denisko – co že naše miminko je hluché jako poleno, kousavé jako piraňa, hlavičku jako krtek a neznáme jeho předky… důležité je, že díky vám vím, že je „Fon“ s papíry za vysokohorskou přirážku, ve které se promítl nejspíše i dovoz jeho rodičů z exotických končin“ a to je přeci to nejdůležitější ne? :)

U druhého vrhu naší Voodynky jsem se už poučila a snažila jsem se pro „Cháčková“ miminka najít co nejlepší majitele, pro které nebudou zdrojem výdělku, ale členy rodiny a parťáky do nepohody. Pevně věřím a doufám, že se mi to podařilo. Konec konců jsem stejným způsobem před nedávnem uvažovala, když jsem po ukončení chovu fretek hledala nový domov i pro samotnou Voodynku, kde by si užila „zaslouženého a milujícího důchodu“. A jsem si 100 % jistá, že jsem vybrala správně. Měj se krásně Voodynko – tedy pardon – teď už vlastně Barunko, a moc za vše DĚKUJI